JEŽÍŠOVA POZŮSTALOST.

JEŽÍŠOVA POZŮSTALOST.
Strojili se snímat s kříže božské tělo, strachem o Marii srdce se jim chvělo. Vybízeli snažně matku Ježíšovu: „Odejdi, ať bol tvůj nejitří se znovu! Děsil by tě pohled v rány mokvající, dotek mrtvých údů, zesinalých lící.“ Obav přátel byla její láska větší, odvět vážný dala na varovné řeči: „Toužím přese všecku bezúlevnou žalost přijmout zanechanou Pánem pozůstalost.“ Zdivili se, čeho matka jatá trudem v dědictví si žádá po Ježíši chudém. Brzo zvědavost jich ukojena zcela, neboť pozůstalost nalezena skvělá. Z trní spleť jak sňali s Ježíšovy hlavy, klekla máť a dala se v pláč usedavý. Plačíc přijala spleť v ruce rozechvělé, jala se jíji líbat uctivě a vřele. Líbala to trní, až se do rtů rylo a z nich cituplná slova vyloudilo: „Synův diademe bodavý a dravý, zkormoucená duše má tě veleslaví. 75 Budeš ozdobou mé jizby nevídanou, památkou muk Páně na slovo vždy branou.“ Hrubé hřeby z rukou vytáhli a z nohou, podařili jimi matku přeubohou. Potěžkala je, krev na nich zulíbala a k nim do hovoru tichého se dala: „Spíše mně jste měly ruce zbůst a nohy a ne synu mému způsobit bol strohý. Omočili vás v krev svatou Ježíšovu, v lůně země není dražších nad vás kovů. Neměla jsem nikdy stříbra ani zlata, ale majíc vás, ach, jak jsem přebohata!“ Sňali tělo s kříže a máť ustaralá sedla zvolna na zem, by je na klín vzala. Majíc na klíně ten poklad nejvýš drahý, upřela hled snivý v mrtvé tváře tahy. Pojednou jí znova slzy z očí tryskly, na synovo čelo bledé rty se vtiskly. Shlédajíc pak rány v boku, nohou, rukou, slavila je vroucně řečí bolnozvukou: „Věčné věky buďte zbožně uctívány, Kristem v dědictví mi dané svaté rány! Vy jste krásné růže líbezného dechu, zkvetlé z jeho těla moji pro potěchu. 76 Vděčně ve svou duši, hořem zprahlou líchu, vsazuji vás jako chloubu svou a pýchu. V duši své vás pěstit a z vás čerpat budu nadšenost a sílu v bolestech a trudu.“ 77