APOŠTOL PAVEL.

APOŠTOL PAVEL.
Pavel, křesťanů kdys škůdce velký, v jizbu Ježíšovy roditelky vstoupil váhavě a nesměle; neb se v nitru mocně rozechvělém trápil hořkým, neústupným želem, že byl dříve krutým nepřítelem předobrého Vykupitele. Než i při tom želi choval víru, že jen u Marie poklad míru, mysli osvěžení nalezne, a když v její tvář hled skromný vtopí, že též milosrdí Páně stopy značně vystihne a vypochopí z její podobnosti líbezné. Půvab jejích poubledlých lící s probleskem krás vnitřních závodící v duše hloub jej nevýslovně jal; jenom ještě její mluvy zvuků, jistě sladších slavičího tluku, jež snad utiší v něm palnou muku, poslyšeti horoucně si přál. Pojal matku Páně žas a zmatek pro patrný značný nedostatek sil a zdraví v těle Pavlově; byla udivena neskonale, že duch ve schráně tak mdlé a malé povolán, by zmužile a dbale počínal si v lidstva obnově. 89 Než zas utvrdila víru v sobě, že i neduživci při vší mdlobě pouhá milost Boží dostačí, a hlas její tklivě zahlaholil: „Chválen buď, jenž tebe, Pavle, zvolil, bys mu získal svět a krev zaň prolil, Ježíš Kristus, Pán náš nejsladší!“ Jméno Ježíš nejen matce Páně jedním rázem oči, líce, skráně zjasnilo a přiovnadilo, nýbrž, proneseno jejím hlasem, také Pavlovu tvář zažhlo jasem a hruď jeho činorodým kvasem všecku proniklo a zmladilo. Teprv sladkost jména Ježíš chápal i svůj svrchovaný pro ně zápal, když je slyšel z Mariiných úst; cítil, že v něm toho jména znění takřka v sílu životní se mění a že nic tak žádoucno mu není jako s milým Kristem v jedno srůst. Marii byl Pavlův dojem zřejmý, když k ní zvolal: „Nepřipomínej mi, že jsem Ježíši se protivil! Nyní, dokud mne smrt neoněmí, cestami i necestami všemi jméno jeho nésti po vší zemi jest mých tužeb nejpřednější cíl.“ 90