Zjevení na bojišti.

Zjevení na bojišti.
Již přepych, nouze, bezpráví i ctnost, boj dokonaly o tu bídnou kost a nad bojiště hrůzou přemnohou, ran stopy na rukou i na nohou a v zářném zraku velké zděšení, jak světlý stín se kmitá zjevení a soucitně skráň otrněnou sklání k té krví lidskou zatopené pláni. Hle, ruka drahokamy zdobená až dosud lakotivě sevřena; však zjevení jen kyne z podálí a z ruky zlatý kov se kutálí. „Nač po smrti jak nenasytné kleště ten peníz ochuzených svíráš ještě?“ Dál ruku pošplíchanou červení a v ní zbraň ostrou zočí zjevení a jenom dechne na zbrocenou pěst, krev postydlá s ní mizí naručest. „Tys pro zlato se bila z přinucení; nač v ruku vražnou ssedlá krev tě mění?“ 18 Dál zase k hrudi chladné zlehounka je přichýlena ruka bělounká, jež s blahým požehnáním pokoje chléb živý přinášela do boje; k ní zjevení se láskyplně schýlí a horoucně ji políbiti pílí. A vposled z louže krve na poli ční ruka posázená mozoly, v niž vojín bezděky a naschvál pán až do set vťali přebolestných ran. „Ó, ruko bohatýra – dělníka –“ A zjevení se v řeči zajíká a přitiská tu ruku k hrudi svojí a slzy útrpné mu v očích stojí. [19]