Salvatorův obraz v Chrudimi.

Salvatorův obraz v Chrudimi.
I.
Vážný měšťan Pfeifer všecek zatruchlelý zrakem lítostivým utkvěl na příteli, který do Chrudimě před švédskými voji roznemohlý ušel a tu v smrtném boji za vše pohostinství, k hrobu dochování tlumočil mu dík a poslední své přání: „Z četných klenotů, jež odvážel Švéd z Prahy, za fatku jsem získal obraz veledrahý; ten ti darem dávám za vši lásku tvou s prosbou, abys měl oň péči poctivou. Vznešeného pána zdobil bydlo skvělé – portrét prý to věrný Krista Spasitele.“ Upokojen zesnul Pfeifrův přítel milý; k spánku věčnému jej slavně pohrobili. Po pohřbu si Pfeifer okem zkoumavým přítelova daru bedlivěji všim’, a že mudřec byl i básník proslavený a měl vytříbený, jemný krasocit, Kranachovo dílo znamenité ceny v malbě na prkénku snadno mohl zřít a dle přítelových slov si vysvětloval, že je císař Rudolf ve svém sídle choval. 20 Nadšen Pfeifer byl i s chotí nejvýše vzácnou podobiznou Pána Ježíše; v Kranachově malbě půvab neskonalý, kouzlo netušené oba nalézali. Čistou čela hlaď i lepý obrys hlavy Pfeifer v čím dál větším shlédal nadšení. „Hle, má choti,“ zvolal, „jak ten hojný, tmavý vlasů proud se ladně dolů temení a jak na ramenou jako v jemném chvění na záplavu jasných kadeří se mění! A v těch očích barvy jako železité jaká zmužilost a co v nich něhy skryté!“ – „A ta božská tvář,“ zas ona zvolala, „jak je poskvrn prázdna, pěkně srovnalá! Co z ní lahody v hloub duše sladce kane a co nevýslovné veleby z ní vane! Pohled na ni láskou rozněcuje duši, ale zároveň ji svatou bázní kruší.“ Něžné manželky své malé do komnaty měšťan zavěsil ten obraz drahý, svatý, by co nejlépe jej před zvědavci skryl a v něm myslí zbožnou Spasitele ctil. II.
Z radosti, již malba do srdce jim lila, měšťana i choť zlá zpráva vyrušila: „Švédský Königsmark, když nadarmo byl v Praze Staré, Nové město mocí dobýval, 21 vojska neukrotné po loupení snaze širé české kraje na pospasy dal; jako kobylková rána dráči lítí směřujíce k Brnu na Chrudim se řítí, a kam padnou, všecko zplení mentinou.“ Na děsivou zprávu Pfeifer s rodinou, dům svůj ženě známé v péči nechávaje, ukrýti se chvátal do blízkého kraje. V mírumilé prázdné síně domové vtáhli rozbujnělí, pustí Švédové a již hýřili a hlučně v kostky hráli, až byl z měšců vydán peníz poslední; na hře však a zisku, vášní rozeplálí, trvali dva z druhů zvláště nezbední. Drze vešel jeden malé do komnaty, a když uviděl tam obraz Páně svatý, rázem surově jej strhl se stěny a s ním v jizbu větší navrátil se k stolu. „O to křehké prkno zahráme si spolu“spolu,“ zachechtal se jako ďábel vtělený. Zasedli si ke hře o skvost uloupený; portrétem že rysy Páně znázorněny, že kus mistrovský to, pranic nedbají, po obrazu samém kostky metají. Dlouhý drahý čas hrou bezvýslednou maří. Nápadně zle kostek metání se daří; ať je vrhnou tak neb onak, dál či blíž, 22 kostky proklaté vždy počet jeví týž. Neupřáhlá vzteklost oba hráče schvátí; počnou obrazu, co hrdla mají, láti a jej proklínati bez bázně a citu. Jeden v zuřivosti dýku svoji v kmitu Kristu na portrétu vrazí nad oko a skráň jeho jasnou zryje hluboko; druhý konví obraz uhodí vší silou a již nad ním prvý zase dýkou mává a jí v potupu a posměch přespanilou, libou Páně tvář kříž na kříž pořezává. Než co ustávají v bohoprázdnébohaprázdné vášni, od stolu se dálí smělci prostopášní, zůstavují na něm drahocenný plen? Proč tak ulekáni, ustrnulí, bledí zrakem vytřeštěným po obrazu hledí, který barbarsky byl jimi pustošen? Nastojte! z těch ran a znetvořivých škrabů, které v obličeji nebeského vabu zanechala jejich zbujnost odvážlivá, jako z tváři živé line se – krev živá. Co kol stolu Švédi nad tím jevem žasnou, domu strážkyni se oči zakalí; v tichý pláč se dává a pak v prosbu hlasnou, aby hráčové jí obraz vydali, jehož si pán domu nad poklady cení. S kletbou, aby čert i s obrazem ji vzal, 23 ženě hodí Jejjej, když vidí její žal, a jdou na lože v hloub duše rozděšeni. Vroucné díky Bohu dobrá žena vzdává a co nejlíp obraz kradí uschovává, odhodlána, byť i mučili ji snad, hráčům rouhavým ho více nevydat. III.
Kranachovy malby nad potupou smělou, nad krví z ran jejích divně vyprýštělou Pfeifra zbožného žas nevýpravný schvátil, když se po odchodu Švédů domů vrátil. Silně k obrazu v něm úcta rozhojněna, jejž mu zachránila prostoduchá žena; boje se však, že by o svůj poklad přišel, kdyby po Chrudimi, po okolním kraji četný věřící lid o příhodě slyšel, malíře si pozval u veliké taji a nach krve, který v ranách malby vzplál, štětcem osvědčeným přetříti mu dal. Opadla co nejdřív barva malířova, a když na krev zjevnou nanesena znova, znova opadla a rudá, živá krev jako na kyn vyšší znova vyšla v jev. Udivený měšťan, v krvi vyšlé z malby shledávaje zázrak bez klamu a šalby, do komnaty malé obraz opět schoval, 24 v nitru pak se blahé čáce zaradoval, že se v domě jeho nyní zahostí nevyvážný pramen Božích milostí. IV.
Obraz nejbližším jen z přátel povědomý ctnému měšťanovi tajně řadu let pomocí byl v nouzi, spásou od pohromy, potěšením v trudu, jaký jej kdy hnět’; ale po blaženém celém čtvrtstoletí, když kněz Hataš, městský děkan důstojný, hostem zavítal v dům jeho pokojný, nemohl již Pfeifer hlasu přeslyšeti, jenž se mocně ozval v něm a nepolevil, až svůj skrytý poklad děkanovi zjevil. Vzrušen obrazem i neslýchaným divem rázný děkan Hataš v zanícení tklivém měšťana se pilně přesvědčovat jal, že ten obraz Pán, jak pravdě podobá se, nejen jeho domu, nýbrž mnohým k spáse do ochranných rukou jeho odevzdal. „Ukončen váš úkol,“ slavnostně mu pravil, „toho obrazu být strážným andělem; nyní na čase, by všecek lid jej slavil, jím se těšil v žití bídou ztemnělém.“ Po zdráhání dlouhém s bolem užíravým měšťan obraz v ruce děkanovy klad’, naříkaje: „Vím, jak obrazu se zbavím, 25 nehoda že stihne mě, smrt sama snad.“ Požehnáním nebes kněz jej ubezpečil za víru a lásku Kristu plněnou, za obraz pak, za nějž vřele se mu vděčil, kopii mu slíbil dáti výměnou. Však té kopie již Pfeifer neuhlídal; Kristus, jehož dosud pouhý obraz vídal, z víry paprsků mu tkaje slavozář, náhle odvolal jej z pozemského kraje, aby v Božím ráji, svatou láskou plaje, věčně patřiti naň mohl tváří v tvář. V.
Chrudim byla plna slavnostního ruchu o velikonoční svaté neděli; odevšad zněl dotaz radostivý k sluchu: „Zdali jste již Kristův obraz viděli – obraz, který zhyzdil Švéda lupu lačný a jenž pro krev živou, trysklou z malby ran, prohlášen je církví matkou za zázračný a v chrám děkanský nám k uctívání dán?“ Touto novinou jak rujným vínem zpilí Chrudimané spatřit obraz pospíšili, nad ním trnuli a předeň klekali; s pevnou důvěrou kdo před ním vzprosil Pána, pomoc žádoucí mu milostivě dána, ostavil jej žal i neduh nekalý. 26 Pověst o obrazu v dál se rozletěla a jak vítězozpěv jásala i hřměla, až se dmula hruď a vyjasňoval zor: „Do Chrudimě chvátej, kdo se v bolu stápí, v koho sama smrt již zabodává drápy; zázraky tam činí božský Salvator!“ Zdálo se, že novým příštím Salvatora posléze dnů spásy utěšená zora vybleskuje českým krajem všelikým; takto Bůh, jenž plán svůj od věčnosti snoval, zvolna Syna svého obraz připravoval k příštím úkolům a cílům velikým. VI.
NadějnéNadějně rok čtvrtý v moře věků splynul, co lid v Chrudimi se k Salvatoru vinul a co s přáním, aby válek rány zhojil, v časy pokojnější vstoupiti se strojil a již jenom dobro v budoucnosti tušil; leč ty čáky pokřik poplašný mu zkrušil: „Z východu mor strašný – černá smrt se šíří jako povodeň, jež přestoupila břeh; v blízké Vídni zhoubná nákaza již hýří, proudem nezdolným se řítí v luno Čech.“ Vskutku přivalil se výbojně a lítě do zdeptaných českých krajů děsný host a tu šmahem drtil kmeta, muže, dítě, 27 šířil nebezpeč a hroznou tesklivost. Dobře pochodil, kdo před hrůzami moru nakvap do Chrudimě prchl k Salvatoru; ledva k obrazu zrak doufanlivý zved’, jistě ušetřen byl smrtonosných běd. Chrudimští však radní páni ostražití, by snad někdo, jehož strastný mor se chytí, nezanechal v městě nakažlivé rány, přísně uzavříti dali městské brány. Když se přes bedlivé zamykání bran leckdos do města i chrámu chytře vplížil a mor zavilý se rychle se všech stran k Chrudimi jak příboj zkázonosný blížil a lid chrudimský byl nanejvýše zlekán, starostlivý o své stádo městský děkan, aby nákaze i smrti odolal, v průvodu kol města s obrazem se dal. Pokorně a kajně smutná Chrudim celá jako palladium obraz provázela; k nebi hřměly hlasy nesčetného sboru: „Ježíši, rač lid svůj uchovati moru!“ Vyslyšel Pán lid, jenž průvod žalný konal, v městě ohroženém nikdo nezastonal. Poblíž Chrudimě mor dlouho obávaný jako dravá bystřeň proběh’ Slatinany, karbunkulů deštěm útlá těla osil, chvatně životů květ jarobujný kosil; 28 zoufale se rozleh’ vesničanů hlas: „Chrudim zavřena; kdo moru zbaví nás?“ Děkan chrudimský jim vzkázal tuto radu: „Obec vaše záslib učiň bez odkladu, do Chrudimě smírnou k Salvatoru pout v době příhodné co nejdřív podniknout, vyznat hříchy zde a přijmout tělo Páně; tak se přítrž stane rozlícené ráně.“ To když přislíbeno v zbožném zanícení, byli v Slatinanech moru pozbaveni. Hrabě z Šenfeldu, jenž seděl na Seči, pravil k rodině: „Ó, drazí, radujme se, že ta černá smrt, jež zkázu Čechám nese, panství našeho se straní zdálečí!“ Ale černá smrt, ač drobet opozdilá, s hurtem netušeným na Seč přikvačila; ubožáci jedem jejím ochořelí boule dostávali, černali a mřeli. V tísni této hrabě, leže na kolenou, vznesl k Salvatoru prosbu poníženou: „Ježíši, jenž trestáš národ hříšný zmarem, rač můj dům i všecek lid můj poddaný učiniti hodna brzké záchrany; pro svou rodinu tvůj obraz uctím darem a mé poddanstvo, jak přejde doba těžká, k tobě do Chrudimě pouti neobmešká!“ Aj, smrt ustala a hlízou zranilí téměř v okamžiku zdraví nabyli. 29 Fontana de Ruffa, císařského statku Smrkova a Kladrub zdatný kontrolor, zděšen vypuknutím postrachu a zmatku, když se po okolí počal jevit mor, a lid mnohý vida tonout v beznaději, s poddanými slíbil, putovat že chtějí k obrazu, jenž divně krotí Boží hněv, a mu obětovat zdobnou korouhev; po záslibu tomto horoucném a skorém na všem statku nikdo neochořel morem kromě osob dvou, jež tuhý, zarputilý proti slibné pouti odpor projevily. Jinde též, kam rána vhostila se morná, když se postižení zaslíbili k pouti, na jev obrazu moc vyšla divotvorná, moru hrozivému bylo zaniknouti. Konečně, když psotně zřádil celé Čechy, hořem naplnil je, slzami a vzdechy a svůj hojně vylil tvrdý vztek a vzdor, Božím smilováním zastaven byl mor; vylidněných krajů širým nad hřbitovem blahé zotavení zkvetlo v roce novém. Byly zchudlé Čechy jako rozzpívány, Chrudim slovutná když otevřela brány; za hlaholu písní s křížikříži, korouhvemi z nejrůznějších končin silnicemi všemi v město pověstné jak v nový Jerusalem 30 čilí poutníci se rozproudili valem, by tam Salvatora v svatém obrazu za vši slitovnost a lásku věkostálou, kterouž odvracoval smrtnou nákazu, dary uctili a zvelebili chválou, ale v nejdražší mu věnovali skvost dávno necítěnou něžnou příchylnost. VII.
Nebylo v čas moru líto Salvatoru jenom tisícerých nakažených těl, také nesčíslných bědných duší zoru svatým obrazem zdroj spásy odestřel. Byly české duše na radosti chudy od ohavné, trapné smrti Husovy, nepřetržné zmatky, bouře, boje, bludy tvrdě svíraly je v těžké okovy; neblahý pak rozbroj v jasné říši víry vzmohl se a došel nebývalé míry, když se cizokrajní novot hlasatelé do Čech rozrušených rozbíhali směle a když Táboritů chabí potomkové, zhrdajíce mocným předků roznícením, lichých apoštolů plané zvěsti nové učinili lačných duší chlebem denním a svůj ušlechtilý staročeský ráz živlu cizáckému dali na pospas. Od těch dob i Kristův obraz čistý, sladký, 31 jaký národu dán od pracírkve matky, v otrávených duších víc a více bled’ a jak v mlžinách se ztrácel drahně let. Ač půl věku národ zašlý na bezcestí, třeba namnoze ne trpké bez bolesti, k svému rozkvětu byl znova zkatoličen, přece mnohý blud v něm ještě nebyl zničen, ještě cizina v něm ochotnými sluhy rozkol živila, boj s pravdou vedla tuhý, až jak Boží posel obraz v Chrudimi znenadání zachvěl předky našimi a v tůň omylů, v níž bludný lid se brodil, jako maják věčna plné světlo hodil. Hle, již na obzoru víry vyjasněném Kristus, jenž i s církví rozbrojů byl plenem, zrakům udiveným vábně naskýtá se v nezkalené svojí pravosti a kráse jako Boha Otce Bůh Syn požehnaný, jako Bůh a člověk narozený z Panny, jako živý Bůh, jenž v běli hostie k duši přichází, když touhou unyje. VlIl.
Pověst o chrudimském palladiu svatém, když i do ciziny šumně zavítala, snadno v kolikerém srdci předpojatém podnět k nevážlivým pochybnostem dala, 32 roznítila leda mělkou zvědovostzvědavost. Z těch, kdo předpojatou zvědavostí pláli, z Vídně do Chrudimě přibyl nenadálý hovorný a dvorný k děkanovi host. „Malíř jsem a kalvín,“ vece s důrazem, „rád bych seznámil se s vaším obrazem, přemaloval věrně toto kuriosum, jehož divů chápat nemůž’ zdravý rozum.“ Děkan usměvavý krčí rameny: „Sotva podaří se obraz míněný.“ Studeně se dvorný malíř usměje, vráska nevole mu hladké čelo zoře: „Já, jenž slávu sklízím při vídeňském dvoře, nevzdávám se jisté zdaru naděje. Nizozeman jsem, žák proslavené školy; dílo dokáži, můj štětec nepovolí.“ Mistr věhlasný čas drahý nerad maří, štětce chopí se a dílo se mu daří, že si radostí co chvíle ruce mne; nezbývá než přesně ještě dokonati obličeje Páně rysy velebné. Tu však práce zdárná pojednou se hatí; na původní malbě, ač-li klam to není, Kristova tvář božská předivně se mění, hned se zardívá, hned modrá do temna, hned je strašliva, hned zase příjemna. Pobouřený malíř dobrou radu snuje, 33 do stínu se rychle s dílem uchyluje; když i ve stínu se malba daří zle, pokus nový činí v noci při světle. Marná práce; tváře změny na obraze neústupný odpor kladou jeho snaze. Malíř zkoumá obraz, ducha napíná, v proměnách moc tajnou tušit počíná, a když zvolna hrdých předsudků se zbaví, prohlédá již úkaz vážný, zajímavý; poznává, že obraz omilostněný není zvědavosti hříčkou bez ceny, jemu pak že třeba víry nepodjaté, aby znápodobil rysy tváře svaté. Kde však nalezne zdroj čisté víry pravý, který se mu dosud v předsudků mrak halil? V církvi-li, již zřídil Zwingli vrtohlavý a již zelotický Calvin zdokonalil? O víru boj těžký nitro jeho zrývá, ale v bílé záři nadzemského světla, s nímž se duše jeho v marném díle střetla, pravdy luzný vděk se před ním rozeskvívá. Před děkana stoupí mocně rozechvělý: „Stát se katolíkem obraz váš mi velí; jeho zázračnosti pochopení jasné přivádí mě v luno církve samospasné.“ Záhy malíř slavně kalvínství se vzdává, církev přiznává mu milých synů práva. 34 O návratu k církvi hlučné pověsti Čechy tisíceré plní úžestí. Za důkaz ten církvi daný slovy díků Pána velebí sbor věrných katolíků; mnozí zase, jejichž srdce ochořelá krásy církve dosud nepojala zcela a k ní těsněji se ještě nevinou, spatřují v ní pravou církev jedinou, která v moři zlob ční sloupem z pevné žuly a vše národy k svým živným prsům tulí jako k jedinému nebes prameni, z něhož plyne mír a věčné spasení. IX.
Slibně ve dvacátém věku novodobém, bouře světové kdy zmíral hřmot a kvíl, zlatá samostatnost nad Habsburků hrobem Čechům ujařmeným dána za podíl. Osvěta a pokrok, tato zvučná hesla, ku podivu vznesla srdce lidu kleslá; nový duch se zrodil v pokolení mladém, chtivý zkypřit vše, co leželo kde ladem. Narychlo dán výhost prosté víře v Boha, zamítnuta kázeň církve Páně strohá; aby vymizelo do poslední trochy, co lid prostý ještě k bájím kněžským víže, Matky Boží, světců pokáceny sochy, Krista Spasitele pohozeny kříže, 35 věrní katolíci učiněni ve psí a jak na zmar dáni pokrokovou skepsí. By pak republika všecka byla čista, vedle potírání církve, Říma, Krista mnohým zlíbil se a valně přišel k duhu vzorný kommunismus lidumilných druhů, jejichž ideje – kdo nevěří, ať zkusí – oblažily národ skomíravé Rusi. Tato osvěty když svitla záře raní, tento pokroku když nastal jasný den, staročeský písmák mozolitých dlaní svátečně byl na pout dálnou vypraven na nemalý údiv synů, dcer a vnuků, když se strojil tvrdou podávat jim ruku. „Do Chrudimě,“ pravilpravil, „chvátám k Salvatoru s myslí zkroušenou se vroucně pomodlit, aby zlomocného časů dnešních moru ráčil uchrániti nebohý náš lid.“ Jako zlobnou vosou bodnut těmi slovy povyspělý vnuk, žák zdárný převýchovy, drsně přetrhl nit řeči kmetovy: „Jaký mor vás děsí, děde bláhový? Či jen rozmarně a řízně vtipkujete? Vždyť náš národ zdravím kypí jen a kvete, zdatně šosáctví a tmářství tíhu střásá a jak obrozený fénix blahem jásá; až se ještě zdaří rovné dělení, 36 budeme jak v ráji v Čechách blaženi. Také mor nechť přijde, nejsme zaostalí, bychom k obrazům se babsky utíkali; skvěle vrcholící neomylná věda nám ni příštím bídně zahynouti nedá, jedním rázem zničí škodné bacily.“ Staroch před mladíkem napřímil se v obra, svatou přísností mu ztemněla tvář dobrá a rty výmluvné žár nitra jevily: „Vyložil s’ nám pěkně rozumy své všecky; slyš, co tobě poví tvůj děd starosvětský! Bouřlivých i klidných víc než dvě stě roků uplynulo v času nepřetržném toku, co vlast naši dvakrát otravoval mor, jemuž obrazem klad’ odpor Salvator. Nyní, jako z temnot nejhlubšího pekla nekonečnou spoustou kalu vyvřelá, zhouba nevěry a bolševismu vleklá v luzném ráji českém vrchu dospěla; toť ten dnešní mor, jenž po oboru duší víru, naději a lásku spasnou ruší, čacký dorost v plémě zakrslíků mění, zemi rodné chystá bědné zpustošení. Hle, tu všech, kdo v duchů bezbožeckých reji pro nešťastný národ zármutkem se chvějí, naděje a touhy jako předků kdysi na chrudimském svatém palladiu visí, jehož divotvorná moc a velká cena 37 bouří nebebornou není umenšena. Obraz velebný, jak dříve hojil těla, tak dnes utěšuje srdce zatesknělá. Lékařem je všem, kdož v pravdě Boží stojí v trudném za víru a lidská práva boji; Kristův, pravé církve vděk jim odestírá, když je lží a bludů řetěz dlouhý svírá, a když zápasu vír jimi pozachvěje, nový žár jim v prsa bohatýrská leje, aby vytrvali v bouři rozpoutané, dokud volná vlast, v níž morový vzduch vane a zdroj pravdy snížen pyšných za podnoží, nebude i volnou, svatou říší Boží, dokud nezmění se rukou, ducha pílí v ráj, jenž pěstí zdar a plémě mužné síly, a vším úsilím se k slávě nevzchopí býti ozdobou a srdcem Evropy.“ [38]