Hlad.
V Gaëtě dva bratři františkáni
o zeleném čtvrtku za rána
vyšli milodarů na sbírání,
slavná mše než byla zpívána,
při níž měli všichni bratří spolu
přistoupiti k nebeskému stolu.
Že byl čtvrtek památný a svatý,
za stručný dík prostoduchý, vřelý
měšec plný i koš vrchovatý
sběratelé domů přinášeli,
chleba rajského již nedočkavi;
ale těžký rmut jak osten dravý
bolestně jim srdce měkká zryl,
mrakem lehl do hubených tváří,
když chrám klášterní již prázdný byl
a sbor bratří meškal v refektáři.
Hořce zklamáni a zaleklí,
že se k hodům lásky nedostanou,
vešli v chrám a s myslí zahloubanou
před oltářem Páně poklekli,
v nitru bol a v očích sladkou něhu;
jako k spásy žádoucímu břehu
k tabernaklu ruce chvějné vzpjali,
42
a co pro zármutek neskonalý
nemoh’ Pánu jazyk žalovat,
tlumočil jich duší němý hlad.
Co tak chvíli rozplývali teskem,
vzplanul tabernakl slunným leskem,
otevřen byl náhle dokořán;
před ním v oslonivé sněžné běli,
velebou i krásou rozeskvělý,
zjevil se sám nejsvětější Pán.
Hle, skráň zářnou k ciboriu chýle
vynořuje hostie dvě bílé,
nese je k těm hladovitým dvěma
a v jich ústa, nyní žasem němá,
s vlídností, jež bázeň překonává,
v pokrm nejsladší sám sebe dává,
a než bratři mysl sebrat mohou,
chůzí neslyšnou a lehkonohou,
jako by jej nesla peruť vánku,
mizí ve světle a svatostánku.
Sotva zázračného od vidění
odvrátili bratři udivení
k stupňům oltářním zor zjasnělý,
stopy nohou na nich uzřeli,
které tam byl Ježíš milostivý
příštím věkům vtiskl v důkaz tklivý,
kterak lásky doléhavý chvat
ukojit jej pudil duší hlad.
43