Lipka pod Libicí.

Lipka pod Libicí.
Jak anděl biskup Vojtěch chodil kdys po osadách krajanů, by s duší, které ďábel vodil, jho bludů, lží a pověr shodil a modlářství sňal příhanu. Než mnozí vzdorně zavírali své dveře před ním petlicí; měl proto pastýř duší dbalý žal v něžném srdci neskonalý, když bral se na noc k Libici. V hrad uzavřena zatím brána a vytažen byl těžký most. „Dnes návštěva má nečekána, tož pod hradem se dospím rána“rána,“ řek’ sobě tiše pozdní host. V zem berlu svoji vetkávaje vzdych’ z hloubi duše ztrápené: „Ach, zdaliž lidu mého kraje jen tvrdost, suchost určena je jak této berle dřevěné?“ 114 Dal za podušku svojí hlavě kus balvanu, jenž drsný byl, a duše, těla po únavě jak na růžích spal tvrdě, zdravě, až ptačí zpěv jej probudil. Tu všecek čilý vzhůru vstane a bystrým hledem znamená, že z berly vyschlé, oprýskané, již včera vetkl v hroudí plané, je mladá lipka zelená. Ten Boží div jej mile vzruší a k naději mu dává vznět, že jeho berly mnohem sušší a tvrdší úhor českých duší též jednou bude zelenět. [115]