Růžový keř.

Růžový keř.
V hospici, jenž strádajícím v Prémontré byl zbudován, Rikveru, svou Martu bdělou, v službách lásky neumdlelou, v život lepší volal Pán. Těžce k smrti pracovala v strachu náhlém, přemnohém: „Jak mám vejít v domovinu prosta velkých, slavných činů, chudá, malá před Bohem?“ O potěchu smutné sestry opat Hugo péči měl: „Zdali snažnou Martu míjel, k ní se láskou nepřivíjel rozmilý náš Spasitel? Veliká je cena skrytých o bližního péčí tvých; lásce Boží svrchované sličným keřem jsi, jenž plane nachem růží nádherných.“ 116 Ukonejšil opat Hugo měkkým slovem Rikveru; klidně vešla v smrti bránu, pokládajíc v milém Pánu naději svou veškeru. Při chudobném pohřbu nebe málo bylo vlídno k ní; ze všech, kterým sloužívala, za rakví se hrstka brala v nepohodě podzimní. Hugovi had pokušení trpká slova v ústa dal: „Málo s’, Pane, Martě svojí po záslužném, těžkém boji cti a přízně věnoval.“ Smuten s trapným pokušením v klášterní se vrátil skryt; ze žalosti pro Rikveru ve dne ani v nočním šeru nemoh’ srdce vybavit. Brzo potom v zimním čase horoucí byl touhou jat, opuštěný na hrob její, než se skryje do závějí, napospěch se podívat. 117 Ó, jak užas’ na hřbitově zahaleném v prvý sníh! Z rovu, před nímž toužně stanul, bujel svěží keř a planul nachem růží nádherných. [118]