NOVÉ CESTY.

NOVÉ CESTY.
Běželi jsme lesem, v kterém ztichli ptáci, cestičkou, jež kdesi v daleku se ztrácí – ruku v ruce, sami, tělo blízko těla – Viď, ty vytoužená vílo osamělá! Jaký to byl tehdy od nás šťastný nápad! Lesklý kotouč slunce právě v horách zapad – mha se táhla z dolin, tma šla v lesy hýřit, před pohledem mým již nemohla ses pýřit – Do daleka šli jsme rychle od všech lidí – Dávno všecko kleto, co již člověk vidí. A my svoji lásku čistou jsme mít chtěli, tělo vedle těla – pyšní – osamělí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 37 „Kdo tu cestu šlapal? Kdo tu kráčel prvý? Mýtil ji svým potem, nebo svojí krví?“ Vílo moje milá, po tom nic nám není, leťme do daleka volni, opojeni – Zda tu kdo šel kdysi, kdo tou cestou prošel – po tom nic nám není. Zhynul nebo došel. A nám nutno v houští, kde se cesta ztrácí, kde už ani pět si netroufají ptáci. V dáli od člověka, novou cestou kdesi, zpívat v širé, tmavé, nekonečné lesy. 38