BOLEST ZKLAMÁNÍ.

BOLEST ZKLAMÁNÍ.
Vím, v hřmotu barbarů se křivdy dělyděly, a chápu dobře, proč jsem svržen byl, když naději mou hrubě ubíjely a já byl v pažích zbaven vzdorných sil. Vždyť slyšímslyším, jak mně hrany odzvánějíodzvánějí, a vlny buší srdcem zdlouhavě. To naposled mě umlčeti chtějí, pak protestům se vysmát rouhavě. V naivní víře nechci případ chápat a odkazuji všechny na lidství. A marně prošel duší starý nápad volati samo nebe k svědectví. Neboť tak bylo: V erupci své duše směr zapoměla zdržet kavalkád. A výstrahám se usmívala hluše, když nedávala zpěvům umlkat. V daleku kdesi zřel jsem idol v trůně, v alojích do hor modrých v pýše čněl. 7 A že by ubít mohla květů vůně, jsem v hloubce víry zcela zapoměl. A domnění to bylo příliš klamné, že moloch moci až sem nesahá. A tak přišli s přesilou dnes na mne a duši rozervali – – ha-ha-ha! Má naděje! Jdu, pohřbím ji. Vím jistě, že nikdy nazpět už se nevrátí, a marné že je pro ni zápasiště, když duše v boji víc už nevrátí. Dny smutny, dlouhy jsou. Ne jako prve, když naději jsem ještě živou měl, naději, sycenou substancí krve a větší nežli člověk míti směl. Dal bych jí na rov rád tesklivé růže, červené růže vůně smuteční, jež má bolest na hrob dát může, když hodina se blíží půlnoční. Jak oltář stojí pustý, zneuctěný a bez tajemství drahé svátosti. A v šeru mrtvě zejí holé stěny, jež v květech byly pýchou radosti. Jak sarkofag ční, cypřiše se chvějí a bílý květ se k zemi naklání. 8 A já tu v mukách čekám na naději, jižjíž hrubě kdosi hrany odzvání. Má naděje! Jdu, pohřbím ji. Vím jistě, že darmo už tu čekám bez síly, a marné že je pro ni zápasiště... a nevyčkám, by ti ji pohřbili. Jen volám, chci a prosím ve své touze, ať smrtelně mou duši poraní a nenechá žít v beznaději dlouze mučivá, děsná bolest zklamání. 9