Z ČESKÝCH PARADOXŮ.
Jos. Davidovi.
I.
Ten přízrak příšerně šklebí se na mne,
v nějž pevně věříme svou krví, ctí:
Čekáme v domnění své síly klamné,
až cizí velmoci nás rozdrtí.
A není potřebí zabíhat dále,
nám z kouta každého krad cizí spár.
A my šli nepravou cestou svou stále
pochybných grimass a kouzel i čar.
A v to jsme věřili: Ať jen dál plujem,
bez nás se zachovázachová, co dobrým je.
A po porážce o ní deklamujem
o strpení, než zcela nás dobije.
36
II.
Když názor tvořil se být patriotou,
my cizím byli jsme sekvestrováni.
Jsme za to cikány, pochybnou rotou,
až běda cize deformováni.
I právo na stát svůj měli jsme kdysi –
dnes prý je z toho jen abstraktní fikce.
Z něj proto – zbylo cos’ pro naše krysy
a pro rhetoriky verbální dikce.
37