NA UVÍTANOU

NA UVÍTANOU
Před čtyřmi roky v prosincový den z Čech vyšel v dálku poutník zamyšlen. Čas byl to bouří a v něm vše je prosté: kdo malý, klesá, kdo je velký, roste. A jeho tvář jsme zřeli naposled, sčítali s bázní počet jeho let, své horké čelo tiskli na sklo chladné a šeptali si v hrůze: „Což když padne?“ A poutník zašel, zašel v modrou dál a přišel žal a rmut a rmut a žal. My v plískanice hleděli a deště a tázali se tiše: „Živ-li ještě?“ 6 A měřili jsme z teskné otčiny úklady vrahů, moře hlubiny a nemyslíce na svůj vlastní osud my ptali jsme se pouze: „Živ-li dosud?“ My směli padnout, směli umírat, druh nastoupí zas do prořídlých řad. S jediným živým živ byl národ celý; nedojde, chápal, poutník nedojde-li! Leč on byl živ, oh, on byl vskutku živ. A tak byl živ, že mohl provést div: přes hory, doly slyšán je hlas jeho a na očích jsme měli vzdáleného. A on byl živ a tak svým dílem mlád, že nezaváhal ani jedenkrát. A tak byl mlád, že vykonal svou práci a v svobodnou se domovinu vrací. Po čtyřech letech v prosincový den se vrací tak, jak vyšel, zamyšlen. A zas vše jasno, jak dřív jasno bylo: kdo dílo koná, dokoná své dílo! Vrací se v šťastnou, v svobodnou svou zem’, teprve dnes je domov domovem: chybělo cosi, dokud s námi nebyl. Kdes v přítmí satan číhal a se šklebil. Teprve dneska uvěřiti lze, dnes teprv setřem’ stopu po slze. Teprve dnes je radost dokonalá, když také jeho radostí se stala. 7 Buď vítán, chodče, z dalekých svých cest! Jediný jásot z vísek zní a měst, jediná víra plní naše kraje: Kdo dílo počal, také dokoná je! Předneseno v Městském divadle Král. Vinohrad 27. prosince 1918.