TĚM, KTEŘÍ NEJDOU

TĚM, KTEŘÍ NEJDOU
Vy, již jste vzdáleni, vy, již jste v cizím kraji dnes, zítra, ještě mnoho dnů, vy, jež hluk nevítá, k nimž davy nejásají, vy, kterých možná neshlédnu, když bitva utichla, poslední bojovníci, když každý vrací se, poslední vzdálení: jak často na vás vzpomenu si snící, a rmut se mísí do snění. Vy zříte jenom běl a krev snad v této běli a sníh a sníh a sníh a sníh. A snad vám připadá, že na vás zapomněli, rekové plání sibiřských. Vy zříte jenom dál a dál to celých světů. V tu dálku zříte sklíčeni. A snad vám připadá, že radost ochladne tu, vyprchá časem nadšení. A než se vrátíte, že vše, co krásné, mizí, neb vrátíte se poslední. Až domů přijdete, že budete jak cizí, hrdinství též že zevšední. Ó, chvíle, neprchej! v tu chvíli chtěl bych volat, a pro vás zastaviti čas. Žár v srdci planoucí, ten nesmí doplápolat, vyhasnout nesmí v očích jas. 8 Okno jsem otevřel a slyšel: Praha jásá. A hlavu vyklonil jsem ven. Je chvíle opojná, vše vzrušení a krása, a přec jsem zamyšlen. Ti, které vítají, si dobře vysloužili ten jásot, který hřímá k nim. Leč slzy, které oči zarosily, platí vám vzdáleným. Počátek ledna 1919.