ZA NAŠÍ VESNICÍ – –

ZA NAŠÍ VESNICÍ – –
Za naší vesnicí je cesta křížová, je cesta křížová a těžká zastavení. To místo smutné je a klid má hřbitova. Leč kdo by z mrtvých vstal, ten ve vsi naší není. To místo smutné je, když vítr opře se o větve košaté. Tu tolik teskně zní to. Myšlenka na mrtvé tvým srdcem otřese. Všech přešlých po cestě až k smrti je ti líto. 17 Všech přešlých po cestě, již nesli těžký kříž, jimž nabízela šátek Veronika, všech přešlých po cestě, jež nikdy neuzříš, jež v mysli míváš však, když vítr zanaříká. Leč je-li bezvětří, tož cestou křížovou jdou lidé bez zájmu a s duší nevzrušenou. Kříž těžký nenesou, jdou s řečí jalovou, všech přešlých po cestě, všech padlých zapomenou. Tu slyšíš lehký žert, tu smích zní frivolní, tu mluví zájem jen, tu hovoří jen smysly. Jdou chtiví, hrabiví, jdou pyšní, svévolní. A nikdo nechápe, nikdo se nezamyslí. Té scény blátivé smutného románu! Té pýchy nicotné! Těch frází příliš lživých! A pitky bez konce, vzrušení karbanu! Tak nikdy hazardně nehráli u Šedivých! Tak nikdy lehoučce se neroztančil hřích. Tak snadně svědomí se nikdy neuspalo. A v těžkých holinkách po hrobech odešlých se srdcem lehkým tak se nikdy nešlapalo! Oh, je-li bezvětří, tu neslyšet ni zvuk. Jdou, zajdou, ticho je a pusto jako prve. Leč zříš-li v cesty prach, tu na zlé cestě muk pár kapek nacházíš: pár kapek čerstvé krve. Nemocnice, červenec 1919.