PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“

PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“
Když na pouť vyšel jsem, já nepohlédl zpět, hůl poutníkovu vzal a šel, že nutno jíti. Přes vrch a dol a dál, do modra v boží svět, ač někdy úpal byl a někdy krupobití. Klikatá silnice a na ní bláto, prach. A je-li zastávka, tož pouze efemérná. V dál zřel jsem nachýlen a v těžkých myšlenkách; hory se modrají a blízký chlum se černá. Sen měl jsem v srdci svém, sen jako svátost nes’ (a mám-li tento sen, ať reptají a klnou): že jednou uvidím – a krásnou – rodnou ves od hříchu omytou a všeho kouzla plnou. Kdys šel jsem těžko už, když hory u paty les nějak zlověstně se nad mou hlavou zšeřil. Na vetchém pahýlu čert zvláště chlupatý svůj ocas hladil si a s úsměvem mne měřil. 26 „Mne ještěještě, brachubrachu, znáš? Jsem mládí tvého ďas, jenž krásu rozložil a rozpitvával ctnosti, jak mračno nebe kryl a zastřel slunce jas a hučel do uší ti píseň o marnosti. A přec ti zbýval sen, ty’s unikal mi jím, bych moh’ tě dohonit, má noha příliš chromá. Co tomu řekneš však, když sen tvůj vyplním? Co řekneš, poutníku, až budeš zase doma? Oh, Ahasvere, v stín tvé vesnice já po ukryté povedu tě stezce. Ji uzříš ctíti hřích a smát se tragice: vždy špatné odmění a vždycky dobré tresce. To bude zas tvá ves, jak zrak ji vídal tvůj, když do ní vrátit se ti milosti mé div dá. Mluv k uším zavřeným, mdlá srdce rozpaluj: co chápou, to je zlo, co činí, to je křivda. Smrt kosou zařinčí a s bohem na vždy, sny! Toť konec tuctový v tvém romantickém kuse. Až budeš zklamán vším, bezmocný, nemocný, co potom učiníš?“ Já řekl: „Usměju se.“ Prosinec 1919.