PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE

Viktor Dyk

PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE
Jak býval ubohý! Jak krotký, mocným slouže. Jak přeochotný pohříchu! Jak úzkostlivě obcházíval louže, ba, jak se plazil po břichu. Jak býval tichoučký! Vítězům věnec uvil, tak shovívavý k Infernu. A o úspěchu nutném kterak mluvil Habsburgů, Hohenzollernů! Říš, která byla, měla věrné sluhy, ty, již se práce neštítí. A mezi nimi nebyl nikdo druhý tak ochotný vlast zabíti. A zatím co tak mnohý soudruh hynul, on, poslušný všech zákonů, svůj rudý prapor přeuctivě svinul tam v podunajském salonu. V lavici své teď sedí zarputile, hrd měří tebe, básníku. Jak pramálo té loyality zbylé pro republiku. Kdo plýtval, šetří. Čas je, by se omyl. Chce štváti a chce uštvati. Mou slabost, dí si, životní můj omyl ať republika zaplatí! 10. XI. 1920.
49 NEDOKONČENÝ PORTRETPORTRÉT MILOSTPANÍ, KRESLENÝ ZA PARLAMENTNÍ SCHŮZE NE ZCELA HISTORICKÉ I I
 Jizlivost v tváři, na tribuně stála, své pensum mrtvě, monotonně čtla. Nemýlím-li se, jmenuje se Malá. Kroniku celou předčítala zla. Je mnoho hříchů. Souhlasil jsem zcela. Lid v městech trpí, trpí vesnice. Je mnoho bídy. Dobře pověděla. Na kom je vina? – Na republice. – „Je milostpaní republika.“ Zdali vhodnější místo pro ironii? – – Bez ironie ruce líbávali té staré milostpaní Austrii! II II
 A přísná logika je v historii, nevěřte, pouhá náhoda že řádí. Dříve než byla, nemilovali ji, a když je nyní, nemají ji rádi. Mám vysvětlení jasné pro urputnost, se kterou mluví hlas ten monotonní. Svoboda pro ně nebývala nutnost, let třicet pouští nebloudili pro ni. 50 Životní pro ně nebývala úkol. Nezápolili s těžkou úlohou. Hrdí se, pyšní rozhlížejí vůkol. Nemají rádi ji, mít nemohou! III III
 Nahoře dále soudružka Malá své pensum mrtvě předčítala, dole se bavil ten, kdo chtěl. Ale mně milostpaní žel. Zdědila po té staré paní jen výčitky a proklínání. Kdo čekal staré, nevyčká. Ubohá milostpanička! A všichni urputně se ženou na hospodyni nezkušenou. Ten bílí, onen zase čistí. A kde kdo posléz vykořistí. Kam milostpaní rozhlédne se, kde kdo jen účet pro ni nese. „A jestli nezaplatíte, je zítra všecko rozbité!“ A je mi žel slov příliš pádných, však třikrát žel mi srdcí chladných. Přes její krásu, přes její mládí nemají, nemají ji rádi! Jde zima, večery se dlouží a chudák paní touží, touží. Oh, milostpaní chuděrka! Ni v jednom srdci jiskérka? 51 Jde šero. Vítr počal skučet. A nesou zrovna nový účet. „A jestli nezaplatíte, zítra se něco dovíte!“ A paní otázkou se moří. Kde srdce, která láskou hoří? A zlíbá-li přec někdo líce milostpaničce republice? A milostpaní čeká zkřehlá – – – IV IV
 Leč náhle objevil se Švehla a nevím jak a nevím čím mne uhranul. A ukončím. DEN PERNÝ BYL Den perný byl. Tož nemáš klidu chvíli za Afrik poklady ni Asie. Dva páni v tramvaji zle láteřili: „Prokletá buržoasie!“ Já pootevřel oči. Šlo to ztěžka. Na toho pohléd’ jsem, kdo hubuje. Typ poznal jsem, ten překrásný typ dneška: buržuj, jenž z mody bije buržuje! Dernier cri. Ochotný heslo přijat a zavrhnout, když moda pomíjí, nadávat zítra na proletariát, jak spílá dneska buržoasii. 52 Slovíčka drsná na rty drala se mi, říc’ dráždilo tě, starý buřiči: Už čtvrt století ve své rodné zemi potírám marně čeleď opičí! Leč den byl perný, těžká víčka. K osudu prosbu tichou jsem jen vznes’: Ať příliš nezavrzá korouhvička, obrátí-li se vítr ještě dnes! DOKTORU KARLU KRAMÁŘOVI (Ke dni 60. narozenin) Neblahopřeji k přešlým letům, neb každé léto, které žijem’, kus bytosti nám odnese. Neblahopřeji k přešlým letům, neb stane se, že kdo žil dlouho, přežije to, co míval rád. Neblahopřeji ani k dílu, neb nad dílem nás může bodat pichlavý osten zklamání. Neblahopřeji ani k dílu, jeť Sisyfův náš úkol vždycky: vždy nutno znovu začíti. Než ze srdce Vám blahopřeji, že přes leta i přes zklamání v svém srdci zůstáváte mlád. Že ve dnech hořkých nezhořkl jste, že ve dnech bouřlivých jste pevný, víry jste, lásky neztratil. 53 Nezlomen postoj bojovníkův a oči, které hledí v zítřek, šlehají jasným plamenem. A Vaše víra budí víru. A Vaše láska lásku volá a plamen v srdci zapálí. Sám nebudete. V změně časů na chvíli triumfuj si záští: jen lásce patří budoucnost. 23. XII. 1920.
BOJOVNÍK MLUVÍ Mladosti své bych nelitoval, ztracených úsměvů svých dnů, čarovné dny bych obětoval, zapadlé kdesi v bezednu. Nelitoval bych ušlé síly, a nocí, vztek kdy nedal spát. Nelitoval bych běd, jež byly, ni těch, jež přijdou jedenkrát. Jen kdybych věděl, seté sémě že nepadlo vždy na skálu. Jen kdybych věděl, že má země nebude bez ideálu, že svatý žár se zase vznítí, jenž zdánlivě dnes utuchá. Že nelze žít, že nelze žíti. tak bez víry a bez ducha. 54 Jen kdybych slyšel jedno slovo, a třeba hlasem nejtišším. Ale to slovo, jedno slovo – kdy toto slovo uslyším? MONOLOG Svobody dost jste nemilovali, nežli byla. Nebyla nikdy jedinou myšlenkou vaší noci, nebyla nikdy jedinou myšlenkou vašeho dne. Svobody dost nemilujete, když tu jest. Můrou vašich nocí není sen o možné ztrátě. Můrou vašich dnů není myšlenka na nebezpečí, lidé lehkého srdce a těžkého stínu, pro které dnešek nenarodil se ze včerejška, pro které svoboda nebyla osudná nutnost. Mezi vámi s těžkým srdcem chodí básník. Miloval svobodu, než byla, miluje svobodu dnes, když jest. Miluje, trpí, logikou věcí. Máte své ambice, traktáty, kapsy. A oči ne. Pod křížem ležíce národa svého o jeho roucho metáte los. Buď si jak buď, a těžká sudba padni: Máte ústa pro svod, ruce pro kořist. 55 Mezi vámi básník trpí logikou věcí. On může ztratit a vy ne. V popelu vychladlém marně on hrabe, snaží se najít v něm jedinou jiskru. Jaký chlad! Čím že vás zapálím, studená srdce, v podmračný den? K nemilované jak lásku vám vnuknu, žár vliji v krev? Táži se, stokráte zoufale táži, ale vy pod křížem národa svého o jeho roucho metáte los. PÍSEŇ Doubravou kráčel zelenou jinoch. Měl hlavu skloněnou. A v ní měl hoře bezedné, že nikdy už hlavy nezvedne. Doubravou kráčel zelenou kmet s bílou hlavou vztyčenou a říkal hrdý a zpozdilý, že nikdy hlavy své neschýlí. Skloněnou hlavu zase vznes’ jinoch než přešel ještě les, zapomněl naráz mládí žel – kmet však už z lesa nevyšel. 56 PÍSEŇ, KTEROU JSEM SLYŠEL PODÉL CESTY Pták rozezpíval se na větvi, utichl, až když přišel soumrak. Jestliže umru, bratři mí, den ani noc vaše neochudne. Zafičel vítr, křehl pták, svůj konec ukryl v nejhustším křoví. Zemru-li, vzkvetou růže, mák, nebude o nic menší život. Nemyslete si, že zmlká hlas, protože mroucí rty mé blednou. Jak lehký van k vám promluvím zas a snad vám budu mrtev dražší. Stmívá-li se, tož nemějte strach, že navždy umlkly chodcovy kroky. Zatančím jako lehoučký prach, jakmile nad vámi zasvitne slunce. ČERNÁ SKVRNA Ten den mne přepad’ smutek nevýslovný, když odcházel jsem znaven ze sněmovny. Stesk černé skvrny... nebo jak se zove? Do schůze když jsem spěchal výborové, stařena v smutku na chodbě tam stála. Štvanice život náš je vytrvalá, nutno se rychle vypořádat se vším a stařeny jsem sobě hrubě nevšim’. Než když jsme denní vyřídili příděl, jda k obědu jsem ještě ji tam viděl. 57 A tentokráte oči mé, dřív’ slepé, stařeny oné povšimly si lépe. Je bída, jež se nosí samozřejmě. „Já potřebuji, můžeš dát. Tož dej mně.“ Leč tato bída byla bědně krotká. Tušila, málo dobrého že potká. Mně zdálo se, že chodí stále plašší od Ananáše k svému Kaifáši, vždy bezradnější, nesmělejší, tišší. Toť bída, jež ví, že jí nevyslyší. Bezmocným postojem tím zaujatý maně jsem všechny představil si ztráty a všechny rány, jimiž zasáh’ osud. Od oběda jsem šel. Čekala dosud. Na koho, nevím. Klub to cizí byl. A oč tu prosí, já jsem netušil. Nemohu říci, pokud byla v právu. Jen oči viděl jsem a těžkou hlavu a těžký osud nachýlené ženy. Na místě svém jsem seděl zamyšlený a vycházel jsem ze sněmovny trna, že čiň si co čiň, vykonáš vždy málo. A celý večer poté se mi zdálo, že nechce zmizet černá jedna skvrna. JSOU DNY Jsou dny, kdy žal tě zasypává, ať kterákoli přijde zpráva, je vždycky zprávou Jobovou. Jsou dny, kdy všecko tebe raní, po kapce kapka bez ustání na horkou hlavu padá tvou. 58 Jsou dny, kdy za slunce je přítmí, kdy zhořknou tobě slova, rytmy, chor lidí, řvoucích svoje „Já!“ Chvíle, kdy s vším se boj tvůj skřížískříží, nic necítíš než strašnou tíži a v takové se chvíli zdá, že vše jsi unes’, co lze nésti, že přijde, nechceš říci štěstí, než co je víc než štěstí: klid! A cosi tobě našeptává, že po zlých přijde dobrá zpráva pozdravit tě a uzdravit. Uklidníš oblohy se modří. A přijdou lidé čestní, dobří, zrak jasný budou mít a cit. A krásná chvíle přijde nyní. Slunce se roztančí v tvé síni. Ale ta chvíle nepřijde. MYŠLENKY TICHNOU Myšlenky tichnou, sen tvůj také bledne v tom zmalátnění po zdlouhavé cestě. Jak příjemný ten klid je odpoledne v deštivý den v tom cizím městě! Zrak utkví maně na zeleni svěží, po zmoklých střechách rozhlíží se vůkol. Hluk slov zní vedle, na nichž nezáleží. Jak je to dobré, nemít žádný úkol! 59 Tvá celá bytost míle oddálena od všeho, co tě jindy raní, zkruší. A mezi tebou, světem je jak stěna. On může rušit, ale nevyruší. Ty neznáš ho, ty neznáš také lidí s tužbami jejich, jejich žalováním. Je pouze úsek, jejž tvé oči vidívidí, a před ním nic a pouhé nic je za ním. APOSTROFA Ohlédnu-li se zpět a na ně vzpomenu si, jak se mi hnusily, jak dosud se mi hnusí ty duše blátivé, ty duše jako z těsta, jež zhněte každý den a zvábí každá cesta. Té beztvárnosti, jež tvar každý přijme! A posléz v popředí je vždycky uvidíme, lidi, jichž charakter je nemít charakteru, přitakovače dne, přisluhovače směrů, mimikry osudů, již vždy se přizpůsobí, ty smutné hrdiny přespříliš smutné doby. Oh, uctívači každé nové modly, ohlédnu-li se zpět, jak těžko jsme se shodli, jak těžko bývalo, jak těžko v zemi jest, kde nikdo nevede a každý dá se vést. ODCHOD Vy svahy horské, stráně květnaté, voníte, vábíte a zpíváte, vy modré hory, sluncem zalité, zpíváte, voníte a vábíte – 60 Až navrátím se zase, v sklonu dnedne, oč břeh, jejž zřel jsem, v barvách ochudne? Oč bude kratší, chudší letní den a oč já sám tím budu ochuzen? Před zrakem mým se stmívá krajina, nastává soumrak a noc počíná a vidím v dálce, vidím ve tmě té mák, který než se vrátím, odkvete – ÓDA NA HOŘEC Na cestách voněly květiny pestré, hýřily květy v barvách a vůních v zahradách, sklenících, na lukách, tůních. Na horách kvete hořec. Potloukáš-li se po horských svazích v podzimních dnech, jež ti přiblíží dálky, modřejší dálek a modřejší nebe na horách kvete hořec. Horami voní, podzimem voní květ, který vykvetl za chladných nocí. Únavu stoupání těžko-li zmoci, vážně ti pokyne hořec. Usedni na chvíli na horský kohát. Silně a přísně ti zavoní jeseň. Oči-li dosud máš, kterak jsi bohat! Strmou-li cestou jdeš, hrd kráčej po ní. Horami voní, podzimem voní, dumavý, vážný hořec. 61 ŘÍJNOVÁ APOSTROFA ROKU 1921 A mořská pláň tě nepolekej širá, když hledíš k majáku. Horoucnost vždycky časně odumírá v zemi Fajaků. Nic nezeslabí tak a nevysílí,nevysílí jak pohodlí. By přišel ráj, ty k sudbě ani chvíli se nemodli! Ráj na zemi! Ty, reku práce svaté, cestu si proklesti! Je jako květy vůně jedovaté sen o štěstí! Neb šťasten-li kdo, vždy se v hrůze leká, že vše se zřítí kol. Hrd na vichřici budiž, jež se vzteká, a na úkol! ROZESNĚNÉ RÁNO Naproti mému oknu je památný sloup Panny Marie. Podlouhlé domy v řadě tisknou úzké a dláždění je zavlhlé a kluzké. Na pahýlech stromů cosi jako sníh. Po náměstí bílý pes se mih’. A jak tak hledím v rozesnění, psíček byl bílý a už není; po náměstí pustém běhá černý psík kol sloupu, jenž vzdává bůh ví sám zač dík! Březen 1922.
62 IN MEMORIAM KARLA STANISLAVA SOKOLA Dívám se zamlženým sklem. Lán za lánem, les za lesem mi uniká, jak dále jedem’. A v koloritu vidím šedém krajinu. Už se večer sklání. A zdá se, málo požehnání že dal ten den a mnohý jiný. Zřím navečerní padat stíny. Komu že zkveteš, jarní květe? Na koho, lány, se usmějete? A komu dáte smírnou chvíli? Žeň není nikdy těch, kdož sili. Kdož bojovali za myšlenku, stavěli kámen po kaménku, jak trpěli svým velkým snem! A jak sníh padá na ta lada, zas nový rov zřím, kde jich řada. – – Dívám se zamlženým sklem – Cestou do Písku, 20. III. 1922.
EPILOG Nevím, co víc a co je míň. Prošel jsem skvělou, nádhernou síň, bohatou na úsměv, na barvy, hudbu. Ale já vyvolil jinou sudbu. Nevím, a nepřijde odpověď. Ale já rozhod’ se pro zpověď. Svůj hřích mi přicházejí říci. A všude mám svou zpovědnici. Svůj hřích mi někdo říká slovy a někdo mi ho němě poví. My zpovědníci dovedem’ zpovídat jedním pohledem. 63 Nevím, co míň je a co více. Na hříšníky zřím, na hříšnice. Zpovídají se smutní a bledí a jdou zas hřešit po zpovědi... V zpovědníkově srdci žal, jakoby hříchy všech přejímal. A hlava jeho těžší a těžší. Rozhřeší, kde osud nerozhřeší? Zpovědník hlavu naklání, jak on by měl činit pokání za hříchy, jež mu dí slovy i němě, za všechny hříchy rodné země. [64] OBSAH
[65] PROLOG5 POZDRAV5 NA UVÍTANOU6 TĚM, KTEŘÍ NEJDOU8 TĚM, KTEŘÍ BYLI OMLADINOU9 TĚŠÍN10 KVĚTNOVÉ RÁNO10 ODPOVĚĎ11 DVĚ BÁSNĚ12 LOUPEŽNÍK14 VOGELFREI14 MRTVÝM HŘBITŮVKU NOVOZÁMECKÉHO17 ZA NAŠÍ VESNICÍ17 VÝROČÍ18 HLEDAL JSEM...19 DEN V ZÁŘÍ20 PŘED SEDMOU HOROU21 DEN VÝROČÍ22 DEN V ŘÍJNU23 PSÁNO CESTOU Z LIBŠTÁTU23 TĚM, KTEŘÍ ZAPOMNĚLI24 PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“26 POHŘEB27 PAMÁTCE BOŽENY NĚMCOVÉ28 TEMNÝ POKOJ28 * * *29 NOC ZLOČINU30 * * *32 PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ33 PSÁNO 9. DUBNA CESTOU ZE SLANÉHO34 [66] PRŠELY KVĚTY V MÁJOVÝ DEN35 27. VI. 192035 MAKOVÉ POLE38 DOJEM39 TĚŠÍN40 ODPOVĚĎ42 RADOST45 PROLOG K „POSLU“ NA DEN 8. LISTOPADU 192047 PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE49 NEDOKONČENÝ PORTRÉT MILOSTPANÍ, KRESLENÝ ZA PARLAMENTNÍ SCHŮZE NE ZCELA HISTORICKÉ50 DEN PERNÝ BYL52 DOKTORU KARLU KRAMÁŘOVI53 BOJOVNÍK MLUVÍ54 MONOLOG55 PÍSEŇ56 PÍSEŇ, KTEROU JSEM SLYŠEL PODÉL CESTY57 ČERNÁ SKVRNA57 JSOU DNY58 MYŠLENKY TICHNOU59 APOSTROFA60 ODCHOD60 ÓDA NA HOŘEC61 ŘÍJNOVÁ APOSTROFA ROKU 192162 ROZESNĚNÉ RÁNO62 IN MEMORIAM KARLA STANISLAVA SOKOLA63 EPILOG63
[67] Viktor Dyk PODÉL CESTY Vydal v úpravě V. H. Brunnera Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II., Palackého nábřeží 32 na podzim roku 1922 jako 54. svazek edice Aventinum v 700 výtiscích, z nichž tento má číslo 628 Vytiskli Kryl a Scotti v novém Jičíně na Moravě
E: sf; 2004 [68]
Básně v knize Podél cesty:
  1. PROLOG
  2. POZDRAV VRACEJÍCÍM SE FRANCOUZSKÝM LEGIONÁŘŮM
  3. NA UVÍTANOU
  4. TĚM, KTEŘÍ NEJDOU
  5. TĚM, KTEŘÍ BYLI „OMLADINOU“
  6. TĚŠÍN
  7. KVĚTNOVÉ RÁNO
  8. ODPOVĚĎ
  9. I Mám také ctižádost...
  10. II Červen 1919
  11. LOUPEŽNÍK
  12. „VOGELFREI“
  13. MRTVÝM HŘBITŮVKU NOVOZÁMECKÉHO
  14. ZA NAŠÍ VESNICÍ – –
  15. VÝROČÍ
  16. HLEDAL JSEM...
  17. DEN V ZÁŘÍ
  18. PŘED SEDMOU HOROU
  19. DEN VÝROČÍ 28. X.
  20. DEN V ŘÍJNU
  21. PSÁNO CESTOU Z LIBŠTÁTU
  22. TĚM, KTEŘÍ ZAPOMNĚLI
  23. PROLOG K „ONDŘEJI A DRAKU“
  24. POHŘEB
  25. PAMÁTCE BOŽENY NĚMCOVÉ
  26. TEMNÝ POKOJ
  27. ***
  28. NOC ZLOČINU
  29. ***
  30. PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ
  31. PSÁNO 9. DUBNA CESTOU ZE SLANÉHO
  32. PRŠELY KVĚTY V MÁJOVÝ DEN
  33. 27. VI. 1920
  34. MAKOVÉ POLE
  35. DOJEM
  36. TĚŠÍN
  37. ODPOVĚĎ
  38. RADOST
  39. PROLOG K „POSLU“ NA DEN 8. LISTOPADU 1920
  40. PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE