Modlitba k Bolesti.
Mandlový keř roste na strmém úbočí břehů jižního moře. Jeho kvetoucí větve vítají plavce při jarních návratech z dalekých krajů a první bouře roznášejí, ach, v neznámá místa růžové lístky jeho květů. A když v neúprosných žárech leta uzrály jeho sladké plody, přicházejí děti, muži, ženy, starci a stařeny, aby sčesávali dlouho očekávanou úrodu, o jejíž zdar nepečovali a přece jen lačnějí po její hojnosti. Prudká touha života nalévala silou víry jeho kořeny, když vášnivě objaly mateřskou skálu,
23
do níž jeho rodné símě bylo vloženo osudem a prozřetelností. Ze vší své síly ssál sporou vláhu, již zadržely prorvy úbočí z bohatých jarních lijáků. Vzepjetí víry v život dalo mu krásu květů, jíž nebyl si vědom, dokud první plody neobtěžkaly jeho štíhlé pruty. Pak bolest první sklizně a odchod prvních sklízečů zalomcoval jím pláčem opadávajících listů. Bolesti zasvětitelko! To byl můj život. Přicházíš jako těžký, žhavý jižní vítr, abys mocně vzedmula klidné vody života, abys vlnami osudu bila do útesu bytí, abys shromáždila obludy černých mraků, abys ohnivými blesky rozrývala hruď a hromovými ranami otřásala vědomím. Byla jsi u mé kolébky a věrně provázíš mne životem. Tvé doteky jsou plny něhy, když zadržuješ touhy, jež nelze splniti, neúprosně mučíš v rozžhavených kleštích vášní vědomí, jež otročilo všednosti. Bleskem a hromem ponížení, zrad, posměchu a náhlých zoufalství burcuješ vůli k životu nitra. Dýcháš svým žhoucím dechem na ospalé oči, aby jasně prohlédly a spatřily počátek Cesty, Pravdy a Života. Tam stojíš jako archanděl-průvodce, archanděl-osvoboditel, archanděl-strážce prahu božských světů. Vedeš netušící a vzpírající se končinami těla, světa a ďábla. Osvobozuješ zneuctěné všedností z okovů vlastní slabosti. A když jsi je vzpřímila před prahem věčnosti, zjevuješ se jako neúprosná strážstráž,
24
jež žádá heslo lidské a božské svobody. Přistupuješ ke všem, ale ne všichni tě přijímají, neznajíce tvého poslání a milosrdenství. Nevědí, že vedeš, že osvobozuješ, že připouštíš k tajemstvím života jen ty, kteří tě přijali a tvým dobrodiním shlédli cestu. Přesvatá bolesti, buď s námi vždy, dokud nesbělí poskvrněná roucha našich duší, dokud nezjasní se náš zrak až k jasnovidu, dokud naše vůle se nepřemění v zářící, přepevný démant, dokud naše ruce zbavené chvění nejistoty neotevrou brány věčnosti a naše kroky nevstoupí na cesty nesmrtelnosti. Bolesti, jež dáváš se všem, v nichž jen málo vyvolených vlastním jejich rozhodnutím spojuješ v Bratrstvo vesmírné Svobody, buď s námi až do hodiny našeho osvobození. Amen.
25