PŘÍTEL
Tak jsi mi nejmilejší, nejsladší:
Ne otroků pán hrubý, švihající bleskem,
ne hrozný démon zubů krvavých,
bezedný Logos, propast záře kosmické,
ni Tao, jež je zdrcující nic,
ne pojem bez formy, ne mlha nirvany,
ne souhrn hvězd a kamenů a tvorů:
Ale přítel Bůh, můj vlídný druh,
jejž na svém bloudění jsem nalezl
zde v této hospůdce. Jenž se mnou dlí,
nehmotný útvar, kterým polétá
zlatoskvoucí, všední prach;
jenž tu se mnou skromně stoluje,
kde slunce šerpa široká
zlatem zatopila ubrus bílý;
jenž se mnou hlasům ptáků naslouchá,
které stvořil dříve nežli mne,
tenkráte, kdy tanul nad ostrovy,
kde temná moře měla za své dno
kalnou půdu příští Lemurie.
Nic nemluvíš, slov nemáš smrtelných,
však přece vše sám sebou vím,
co dí mi neurčitá hloubka tvá.
29
Příteli věčný, je-Ii souzeno mi,
bych jednou ve tvé slávě utonul,
připij mi aspoň, dobrý stolovníku,
v tomto chudém světle pozemském,
dokud ještě jsme dvě oddělená jsoucna.
Připij mi víno vysokého žití,
v kterém hárá jiskra tvého srdce,
jež silněj žije mne než já sám sebe.
Abych ve svém druhém, vyšším já
chodil nadvědom jak v žití denním.
Aby věčno stále vanulo mou duší,
jak tvůj vítr v lesích borových
nekonečně, slavně žalnící.
A při tom dej mi skromné ticho neznámého,
klidnou pouť a zapomněný skon.
30