ULIČKA
Sám vzrostlý ze sebe, strom samobytný,
v svou pohroužený němou podstatu,
před pozdním stojí kouskem západu.
Jehož jasem zmenšeny a zúženy,
rousnaté lístky tvrdě černozelení se
jehelnými obrysy; a podél jejich hran,
spálených a břitce vříznutých,
řinulá zrůžovělost pronikavě trne.
Teplé šero uličkou tu vine se
mezi prostým chrámem a zdmi zahrad.
Nesměle tráva místy zaujímá
kameny dlažby, z kterých hnědorůžový
zvolna vyvanuje nádech večera.
Dům šedomodrý; ve výklenku jeho
soška zastárlá, leč mladě milostná,
zmatnělá prachem v přelud zasklenný,
mile vítá kynem naděje.
Ve věčnostném úhlu otevřeno nehybně
malé okno, na něm houstnou pelargonie,
plstnaté tanou na tmě nízké jizby;
stínu zvyklé, roní nepohnutou vůni.
Za nimi dívka mírná, vždycky skloněna,
mlčelivě šije za blahosti večerní;
vniterné, vlahé tváře nepozvédá
ni světlavého zaoblení čela
44
při ozvučném kroku chodce řídkého,
Pohlédne někdy k výši etherné,
tam nad chrámem kde vznešeně
hoří temnomodrá hvězda Miriam;
sept záře šumí jako květy útěšné,
tlak záře činí jemnou, modrou závrať;
moudrá Miriam, tvá přítelkyně duše,
miluje tebe a ty ji,
mládí plyne jako krásný soumrak.
Ulička pustne léta, léta.
45