NA PODZIM TOHO ROKU
Vkrádám se v kout chorých trav.
Obzory zahleněny ležatými klikami
dýmů kolkol; z hory mlh v daleku
až ke mne trčí asfaltový vody pruh,
v ní odrazy tupnou a chmurní
jak v mokrý kámen. Mezi reflexy
topolů poslední nachový rmut.
Mourové profily zdí vleptány
do kyprého, vlhce zeleného šíra,
jsou nějak úzké; sdružují se proti podzimu.
Když z koutů zdiva čiší
vychudle modravá mha,
tutéž píseň mladík citlivě srká
z harmoniky ústní, tutéž píseň,
jež souzněla v modrém, svatém hymnu.
Nyní prostá, bezvýznamně teskní
a za její tenkou nitku chytám
prchání tohoto století.
46