Je staré místo v rodné krajině,
Je staré místo v rodné krajině,
kde v šíru na rovinách houstne hvozd.
Několik bylo nás, kdo vešli v jeho stín
zpod jitřních, bílých oblaků.
Sloupy stromové tam obstupují
sošku letní, slabě tepe zdroj
v černé studánce, z ní tence vyvírá.
Panna stále, stále hledící
v zelené hloubky, vážně šumivé,
mu dává divuplnou moc.
V hrůze života zde duše prosté
najdou tišinu, kde mírná tvář
milostné mlčení kol rozlévá,
to tlumí ptáků hlas i přísvity,
jež prožehují zelenavý šer.
Ne planá pověst; to je místo,
jež mlčky někdy vzbudí v srdci div.
*
Pápeří hebké dětských modřínů
a před ním hebký, hebký vlas,
skvoucí v slunci. Jasná paseka,
hudba třpytů, bzukotu a šumu,
vlnění mlází, zářný třepot květů,
zpívá slastnou píseň tobě,
ji rozzpívala svěží krása tvá.
32
Opojné mládí, v kterém blouznílek
zmírá vytrženým úžasem
hledě na věčno, jež kol a kol
rozkvetlo úchvatnými jevy přírody
a vážně, nemluvně i sladce zírá naň
z azurové zraků propasti.
To byla ona chvíle: modrá zář
i náhodné a mlčenlivé,
mírné hnutí vlasu zlatého
v teplém tichu blaženého vzduchu,
to byl ten záchvěv osudu,
to bylo slovo osudu.
*
Stezka hloubila se mezi keři
v průhled daleký, kde na konci
zeje lesní šero bojácné.
My dva šli po ní; chvíle byla to,
kdy srdce chtějí sobě zdáti se
tajemnou slávou, svatým pokladem,
než zasnoubí snad vroucí fluida.
Tu byl bych tobě chtěl být knížetem
indické země, abych ozdobil
tvou duši bohatými klenoty
darů duchovních. By mocně žila,
temnomodrý plamen horoucí,
jenž slastně tryská z boží podstaty.
33
Mlčení mluvilo víc nežli rty.
My cítili, že naše mladičké,
neutvořené dosud životy
čekají rozhodnutí své.
A při otázce věci lhostejné
stéblo býlí maně utrhlas;
planý stvol, v tvých zoubcích zlomený,
na staletí zlomen být se zdál.
*
Den červencový dlouho nekončí.
Dlouho žije horce, zvolna umírá.
Prouhy stínů od kmenů a prouhy
nachového zlata rýhovaly
půdu suchých jehliček,
když návrat protínal les vysoký.
Potom dlouhá cesta. V soumraku.
Z těch, co šli spolu, některým
již napsán byl den zániku;
a jiní měli rozvanuti být
jak plevy náhodné. Ač budoucnost
nikdo nevěděl a veselil se žert.
Kdo z nezrozených byl by pozíral
zpět na nás v šero jednoho sta let,
ten viděl by jen průvod mrtvých stínů
na cestě mezi tmícími se lesy,
v dávný, všemi dávno zapomněný večer.
*
34
Ves neznatelná. Potom minula.
O zeď hvozdu štěkot odražen
v prázdnu zůstával. Náš jdoucí krok,
v těch chvílích na místě se tkvíti zdál,
na témže kusu cesty kráčeje,
jak na obraze barev pochmurných,
kde stále nepohnutě spěchá sbor.
*
Dále, dále. Před churavou červení,
kterou na jihu den zanechal,
v dálce teskná řada matných topolů
mlčela. A mlčení to dělo mi:
„To je ten večer, pro nějž zrozen byls.
Již za pradávna určen pro tebe,
dnes stal se tobě svatým skutečnem.
Jen zachyť jej, by marně nezašel.
Kdybys kráčel celý věk a věk,
v žití neučiníš ani kroku víc.“
*
Ano. Osude, proč tedy, proč
tak náhle ruka ochabla,
že nemohlo ni vroucí hnutí vůle
zachytit zářnou duši-motýla,
jenž na dva kroky od ní ulétal?
Ač blahý byl a rozvolněný soumrak,
kdy k čekající něze probouzí
i dítě-pannu nevědomý žár.
*
35
Město. Příjemně tu šuměly
ulice lidmi v teplém šeru pozdním.
Nás několik, kdož byli sdruženi
v staletích pouze na den jediný,
se rozešlo. I ona k uličce,
kde mělo míjet celé její mládí
a celý dlouhý, osamělý život.
*
Tak krásný den, jenž jednou vskutku byl,
se stane vidinou, ta v nocích ohluchlých
se vynoří a září chvějivě
v hloubi lhostejných a těžkých temnot,
fata morgana nevzešlého štěstí,
třepotavě jasový to stín, jenž byl
útržkem jakéhosi žití druhého,
které mohlo být a býti nemohlo,
líbezný přelud dávné marnosti.
36