VÍTR.

Hermor Lilia

VÍTR.
Neviditelný ve dnu velmi slunném burácí vichr slojemi ostrojasu i stíny příliš černými. Píská v trhlinách, divě se účelu jejich, všechna kamna spojí v hrobové varhany; ale bílé mraky si ho nevšímají, hluše plíhnou se napříč. Vyjdu, podoba učiněná z větru prázdného, v ní vědomí smrští se na tyčinku černou, ta jednostranně, úsilně bude moci myslit jen na nejhlubší kořínky bytosti, je vyrvávat jak trávu ohlušenou při hukotu zapomínavém. Tak uvidím kývání topolů v tomto kraji, ale totéž kývání hájů v pláních, cypřišů v kampaních, na širé pevnině. 13