PROCHÁZKA.

Hermor Lilia

PROCHÁZKA.
Stárnoucí silnicí dolů postupuje utlumený pochod stromků, nad ním blízko, kluzce zasunuto do valné, sklovité hmoty vzduchu pět osmin měsíce, za nímž je daleko vodová klenba, jako by mu uprchla. Zjasněný křik rozdírá dálné chladno, ale nedojde k němu. V úzkém profilu šedoprázdné oko rozplývá se; v nicotu civí nejasná rybí skvrnka nosu – úst; kruhová leb trne proužkem světla uvnitř kolem křivky, ale neví nic, sťatý cesar, zpanštělý, pozorně odvrácený v mrtvo. Kdyby aspoň přijal z ovsa, jenž line si ještě svitavý, okrový soumrak, dmoucí se, zralý, osamělý zpěv, radostný šepot mrtvých vzkříšených. Louka; čočka dálnovidná vyronila tenkou sferu; roztáhla se v šeravé zámezí pustá vojtěška, v ní se kupí rybník soumraku, plicnatě prostoupený. Sem patřím co dítě mrákotné, celou noc si hrát, kalně sedě. – 20 Spěcháš nad mým ramenem po temenu údolu zavilého, chuchvalného, za chmurnou síťkou trávy, ostrotou dokazuje mrtvost její. Jak dlouho půjdem? Přežiješ mne. Mnoho večerů byl jsem živ a k světa prchání a účelu nemám skoro co říci, jako bývalí, marní pojídači země. – Zdání stínu dal mi na růžový prach, teď myslí, že jsem rád. Měkký trychtýř sbalil ze záře, jím se vzdaluje cize. Netrpíš závratí z rotace? Křehce se směji: počínám se báti. 21