STEZKA.

Hermor Lilia

STEZKA.
Ze zamlklých svahů, mrákotných luk duše hlíny hluboko někam zašla; propadnou v sebe; odcizeny, jako v prostoru podhladinovém tanou, svůj vlastní teplý přelud, měkce chmurný, v čirokalné vodě vzduchu; mezi stráňkou šerem nasáklou a blízkostí mou mlčí pomyslná dálka. Tyč kalně trčí, ostrá na nebi, slavně hlídá jediný kraje ton: komáři úpějí; črtajíce runy smrti věrně provázejí toho, kdo snad ne již dlouho bude tříti chudou obuv o stezky, tekoucí mdle. Bez něho děly se věci země; s tebou aspoň děl se život prsti, špinavobledá můrko matokřídlá, mámivě třepící šero nad mrtvou bouří pralesa trávy, pod huňatou hlavou ztrnulého kře. 23