Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,
Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,
jež zpívala revolty sloky, jež zpívala vyzvání k boji –
Náš život, oh, královská věc je, i královskou hračkou je život...
Však srdce, ni tužeb, ni duše ta hračka nám neupokojí.
A založit svádívá ruce i rety do krvava stisknout,
co bylo, si zhnusiti všechno, a svěsiti na ňadra hlavu,
své zavříti oči a stišit své cíle a touhy i srdce
a s úsměvem vidět to všechno, i nejprudší, vášnivou vřavu.
5
A v těch bouřích ohlušujících a v těch krví hýřících vřavách,
za velikých bolestí, slzí, kdy štěstí se života ztrácí,
to zvádají aleje duše a zvádají života jara
a podzimy zhořknutí zvolna ty aleje kvetoucí schvácí.
A to je ten tragický problém! Hle, aleje kvetou nám dosud,
a v paloucích rozkvetly máje, a horizont požárem hoří,
to dlaně své k oblakům vztyčme a zpívejme nádherný hymnus,
že cítíme života štěstí na pochodech v bouřícím moři.
A to bude mohutný hymnus a to bude vítězství velké
jít se srdcem klidným a volným a s úsměvy neskalenými,
za obzorů vznícených ohni jít s pochodní tichého štěstí
a vítězství veliké slavit nad starými zármutky svými!
6