Procítím rozkoš těch, kteří vedou.
Přál bych si tak vroucně, aby J. milovala B. Mazlil bych se se svým smutkem, měl bych po celou dobu kvetoucí sesmutnění. A zamiloval bych se (a ovšem nešťastně) do O., do měké, mne pochopující O. Jak by to byla nešťastná láska! Láska zvonící dětským, čistým hláskem po tolika láskách krve. Neboť poznávám, že jsem nemohl nikdy milovat M. Miloval jsem sladký, vonný sen o ní, miloval jsem její oči, které má duše učinila něžnými a vylíbala v nich úsměvy svatyň, miloval jsem její tělo, o němž jsem snil, že se třese v slunných hymnách políbení a políbení. A kdykoliv jsem s ní mluvil, Ona se měnila a přišla ona. A nyní mne již činí bolest, že ji nemohu milovat a nechci se s ní setkat, nechci, bylo by mně líto. Ah, mám potřebu mít kolem sebe měké duše. A tou již není J. Ale vím o T., vím, jak je rozněžněný, vím, jak pomalu a nesměle mne k sobě ve snech vine, zatím co duše volá: „Lásku, lásku a já ji nemám.“ Proč nepřijde k němu dívka a neřekne: „T–čku toužíš; přišla jsem...“ Půjdu s ním jednoho naříkajícího večera na hřbitov a tam budu hladit jeho raněné, nevyplakané srdce a řeknu mu, že znám jeho záchvěvy, které nedovede vyjádřit, že znám jeho touhy, které již dávno přestaly volat, že znám jeho nešťastnou lásku – – A tehdy budu mluvící jeho duší a procítím rozkoš těch, kteří vedou.