IMPROVISUJE...

IMPROVISUJE...
Improvisuje na téma, trochu dlouhé už: Já tě miluji, já, Věčně Nerozhodnutý, promenuji na večer, a hvězdy, jedna po druhé, jak na oblohu vstupují, mi činí hlavu opilou svým leskem z nadnebes... Oh, to by bylo krásné, tak kdyby ku příkladu se mi proměnila třeba v Herodiadu, jíž bych mučen láskou nějakou šílenou obětoval ne Jana – ale hlavu svou. Anebo, dejme tomu, že se stane z ní malá Salambo, jež v záři měsíční mé srdce přestaví mi ve chrám Tanitin, kde všechno bude tajemství, sen, rytmus, vůně, stín. Však takto žíti evropsky zda možno, hvězdy půlnoci? Tak počítejme alespoň, mám-li jí říci, že ji chci... (V lásce dávám adresu nedůvěry svému srdci.) Tož: ano ne, ano ne, ano ne, počítám na knoflíkách svého srdce, ano ne, ano ne, ne – – A tak dva mladí lidé, on a ona, ve stínu alejí se ruku v ruce večer zvolna vláčejí a bez polibku, kouříce, jdou spolu dáleji. 19