JDI, DRSNÝ POUTNÍKU

JDI, DRSNÝ POUTNÍKU
V den zimní, sněživý, kdy chladem jak by spěla již jara příštího sem sladkodechá zvěst, kdos potkal tě; ne kdos: to byla žena celá, jež dobré srdce své tvým ústům nabízela. Tys líbal, šeptaje: toť slední láska jest. Toť slední láska jest! A lehce, bez přítěže, ve sladký krve var jsi tělo ponořil. Ó, lesy, rybníky! Ó, nivy, hory, strže, jak krásné byly jste, když, ruku její drže v své dlani, s milenkou jsi tiše hovořil! Ó, kterak vzpomínáš dnes toho podvečera: stáls v tmavém údolí, u paty šerých skal, stín hradu starého do mlžného rost’ šera, vše zmlklo: v dvorci zpěv i hrdla v stromech sterá, jen křehký její hlas se tichem rozplakal. Zda tehdy tušila, svou opírajíc hlavu o rušnou tvoji hruď, dní příštích sudbu již? Zda jinou milenku, s koturnem, v zlatohlavu, s varytem stříbrným a v purpurovém hávu, již tehdy spatřila jít k tobě blíž a blíž? Zda v háje vyšedši, noc tichá, mlčelivá, jí kraje zjevila, kam budeš odvlékán? Že jasnou studánku, kam sivý zrak se dívá, za moře zaměníš, za vlnobití divá, za hrůzu samoty a vichrů hvizd a van? 57 Zda tuchou chvěla se, že všechna láska její, sny, něha, úsměvy i písně kouzelné, tě s cesty nezradí, kde hloubky Věčna zejí, kde tichem Ideje tě božské provázejí, a k metě dovedou, kde nesmrtelnost žhne? Jdi, drsný Poutníku, a masem nechť jsou živá tvá lidská chodidla, než v cíle dojdeš tiš! Však dobré srdce to, jež jindy trylkem zpívá, že smrtí ovanuls, že nota zoufanlivá teď hořce z něho lká, zda to si zodpovíš? 58