Náš host.

Náš host.
Ponocný pískal. Děvčat smích zněl ještě na návsi. Svítila okna Šedivých. V tom slyšel’s štěkat psy. Zahrčel kočár. Z kočáru kdos’ sestoup’, dál hostinským zván. Zdál se být v dobrém rozmaru. – Jaký to, jaký to pán! – Nebylo třeba naříkat, bručounem host že by byl. Měl k tomu pěkný praedikát. S chutí jed’, s chutí též pil. Tisk’ ruku našich občanů. „Ta vaše obec je skvost! Zastanu se jí, zastanu!“ – Jaký to, jaký to host! – Vyprávěl různé příhody z všemožných světových měst. Všech barev líčil národy, poznané za dlouhých cest. 130 Sousedy řeč jeho uchvátí. Na tvářích veselí, jas. Posléze začal zpívati. – Jaký to, jaký to hlas! – Host chodil po vsi zářící, vítězně v pramálo dnech. Lecjakou zvábil dívčici, jak za bděníbdění, tak v snech. V rejstříku Dona Juana půl vsi se ocitlo už. „Bez konce, věčná láska má!“ – Jaký to, jaký to muž! – Každý se po vsi podiví, vidí-li žití ten sloh. S úctou se uklání Šedivý před hostem takových vloh. Nade vsí zavály prapory, jiný lze cítiti vzduch. V tom host však zmizel za hory. – Jaký to, jaký to vzruch! – Dolehly divné zprávy sem a mluví se jen což. – Byl v Trantarii holičem! – A neměl ani groš! – Ponuře chodí Šedivý, děvčátka v myšlenkách zlých. Nikdo se tomu nediví. – Jaký to, jaký to smích! – 131