Píseň o cnostné Ludmile.

Píseň o cnostné Ludmile.
Z těch nejkrásnějších květů jsem věneček pro ni uvil a s dojímavým pathosem jí o své lásce mluvil. Vyslechla tiše moji zpověď, však když jsem prosil za odpověď, tu hlavinkou jen hodila a řekla: „Můj ty světe! Já jsem ta cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Hihihihi! Já nevím, co s tím chcete!“ Čas vhodný víc se nevrátí – a běda, kdo se zpozdil! Jak vyložit mám, drahá, ti, že v lásce je přec rozdíl? – Bych slova znázornil hned skutkem, já v objetí ji sevřel prudkém, ač tvář svou v dlaně ukryla: „To lehtá – ale jděte! Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Ichichichi! Já nevím, co s tím chcete!“ 10 Polibky na rtech růžových tančily divý kvapík: Tvou duši, dítě, vyssál bych, neb v lásce jsem já chlapík! Už nezkoušela prchnout ani, jen vínek tiskla v malé dlani a udýchána prosila: „Proč skráně žhnou mi, rcete? Vždyť já jsem cnostná Ludmila a nevím, co mi chcete – Hohohoho! Já nevím, co mi chcete!“ – Když posléz den se nachýlí, je nutno jíti domů, a smutně jsme se loučili s útulkem stinných stromů. – „Věneček v lese zůstal asi,“ až při rozchodu vzpomněla si: „Je celkem věc to rozmilá a jedno jen mne hněte: jsem totiž cnostná Ludmila a nevím, co s tím chcete – Tralalala! Já nevím, co s tím chcete...“ 11