V ZÁPADECH...

Roman Hašek

V ZÁPADECH...
Těch několik slov ztajených, jež zaslechl jsem maní, mně více usnout nedalo až pozdě do svítání, těch několik slov příšerných, jež tiše šeptali si o smrti všech mých nadějí, tak hrdě vyšlých kdysi. Jdu zděšen dravou příšerou, jež v nitru mém se skrývá, s nejasným, teskným tušením, že již se připozdívá, a úzkostlivě sleduji mdlý tlukot chabých tepen, jak moh’ bych ještě zachránit člun, který špatně slepen... A nelze více necítit, jak dech se v prsou dusí, jak den od dne slábne víc, co v brzku zhynout musí, a přec vždy divý strach mne rve a děsem skráně planou, když v ústech náhle cítím krev, krev útrob svých, mdle slanou! A cítím Kohos za sebou a řítím se, kam On chce, šílený strachenstrachem bezmezným, již tuše problém Konce – a slov těch stále vzpomínám, jež zaslechl jsem maní o blízkém konci všech svých dnův, o volném umírání... 10