VEVERKA na smrk vyskočila,

Jaroslav Durych

VEVERKA na smrk vyskočila, VEVERKA na smrk vyskočila,
překrásný zahořel den, radost se v sluji probudila, pojď, daleká lásko, pojď ven!
Hlubiny modré jsou mezi horami, pralesy touhy zašumí nad námi, budou nás vésti oblaka bílá – Veverka na smrk vyskočila. Oblaka bílá dívčí krásou plesají z pohledů tvých, na úbočích se mlhy pasou, vítr tě poznal a ztich’ – Daleká kráso, stříbrná, spanilá, proč jsi svou nahost slzami zakryla, ctí tvou se země rozradostnila – Veverka na smrk vyskočila. 16 OMĚJI, modrý oměji, hrdý a vysoký, o čem sníš? Přijde-li k tobě, schovej ji, květe modrooký, ach, ty víš! Překrásný květe na stráni, ona nemá šaty jako ty, slzami nahost zaclání, půjč jí úsměv zlatý samoty! Kdyby se mohla ustrojit do stříbrné krásy pavučin, či se v studánku proměnit, k tobě by sedla si pod modřín. Sedne-li v plaché důvěře tobě pro ozdobu do mechu, pohlédneš ve své nádheře na lásky chudobu bez dechu. 17 Krásný jsi, modrý oměji, hrdý a vysoký, sám a sám – Až přijde, přijde, k tobě ji, květe modrooký, uschovám. 18 ULÉTLA’S do oblak, skryla ses do kvítí? Ach, jak ses mohla tak líbezně schouliti jako dech čarovný do srdce fialky, prstýnku královny uprchlé do dálky! Tvůj zrak se zatřpytil kouzelnou hlubinou a já jej zachytil jak úsměv skulinou. Klekl bych u tebe, vzal bych tě do dlaní, viděl bych do nebe na lásky svítání. Hvězda v tvém úsměvu na slunci nehasne, tichá jsi za zpěvu v plachosti překrásné. 19 Kořeny modřínu vroucně tě objaly tak jako dívčinu zakletou do skály. Jako když princezna záclony rozhrne, vyhlížíš líbezná v kráse své stříbrné. Do stříbra, do mechu spanilá sedla jsi a láskou ve spěchu rozkvetla do krásy. Studánko spanilá na Smrku nahoře, jak jsi se třpytila v nahé své pokoře! Pavouček může ti stříbrný závoj tkát, já jen stesk zajetí mohu ti v písni dát – 20 NA ZŘÍCENINÁCH mrtvoly leží, kostlivě trčí z rozpadlých věží, do oblak straší orvané hnáty, z pustiny zkázy vynořeny. Bolesti léta kukačka kuká, kdy na kost zetlí vztažená ruka, kdy život srazí bouře a ztráty, kdy se břeh shroutí pod kořeny. Rekovné stromy tvrdě se brání, čestně se drží dobytých strání, bouře je bije, země se hroutí zestárlá, vetchá, podrobená. Za stromem strom se podražen kácí, láme své údy, korunu ztrácí, vytržen visí, pahýly kroutí, jak ho dní hrůza poznamená. A kdo se z reků ohlédne kolem vítězným polem, smrtelným polem, kostry svých bratrů uvidí lysé a už z nich žádný nepovstane. 21 Zrádní jsou dravci, zrádná je zmije, země, již reků statečnost kryje; prchnout či vzdát se? Kdo ohlíží se po smutku slávy nepoznané! Omšelý strome nad chladnou strží, kořeny tvé se ve vzdoru drží, napolo vyrván, podemlet, spálen, dolů se chýlíš – toužíš snad tam? Nikdo tě v pádu nepodepírá, s úšklebem lysá smrt na tě zírá, od země zrazen, od bratří vzdálen, braň se i v pádu, nevzdej se sám! 22 NEBOJ se, neboj, pojď se mnou dál, vítr nás pozdraví na vrcholu, bázlivě jsem tě na cestu vzal, půjdeme spolu. Unavíš-li se, budu tě nést, až v snu se zchoulí růže tvé bledé, láska i cesta bez konce jest, do ráje vede. Jako květ stříbra v podzemních tmách pro nás jen od věků láska zrála, do krásy rostla na samotách, k nebi se pjala. Tisíce mrtvých nevzalo jí nic z její sladkosti v kruté touze, krví se touha nenapojí, plamenem pouze. Od hrobů s touhou nesplněnou tisíce srdcí se nabízelo, než mohla vložit spanilost svou na tvoje čelo. 23 Mizí-li stezka tam, kde jen květ bez stínu vyrůstá pod výsostmi, v pohledu lásky bude se skvět mrtvými kostmi. Láska i cesta bez konce jest, hroby se kolem ní otvírají, kostry se bělají u zašlých cest na pouti k ráji. Bázlivě jsem tě na cestu zval, oči tvé řekly však na vrcholu: Neboj se, neboj, proč by ses bál, půjdeme spolu – – 24 SLADKO je tady pod nebesy, už jen slunce je nad námi, v hlubinách mlh se třpytí lesy, oči se třpytí dálkami. Před tebou květ se v trávě krčí v dětské blažené chudobě, přesladce dýchá tiché smrčí, dlouho již snilo o tobě. Pro tebe les se tiše sklání, touha zdvihá se k výsosti nádherou míru po vyznání lásky přijaté s radostí. Máme jít dále, zůstat tady, na svět zapomenout a snít, uhořet láskou, umřít hlady, v bílý popel se proměnit? Vzdáti se touze, nedbat času, neptat se smrti na nocleh, či hledat jméno pro tvou krásu, které smrt jen má na ústech? 25 Kde jsi jen! Jsi-li na Kněhyni, vyhlédni z lesa na chvíli, ostříži touhy vzlétli nyní, aby tě dříve spatřili – – Darmo však dravci upírali s výšin zraky své slídící, neviditelná vábíš z dáli, překrásná, skrytá, mlčící. Zakletá vábíš z dálky šedé pod nejnižšími mlhami, za ruku tam tě bída vede, vidět tě jest jen slzami. 26 TETŘEV vyletěl, křídly bušil v letu do černého smrčí, úval se již ztměl, včela v lesním květu mlčí – Smrku spanilý, stín jde od Čeladné, červánky se rojí – – Aby zářily za toho, kdo padne v boji. 27