DĚVEČKA
Volá večer ze zahrad,
u zídky bez voní,
běží cesta podle vrat,
vedla tak již tisíckrát,
milenci jdou po ní;
věří její bílé kráse,
s něhou máje tají v hlase,
co si chtějí ukázat
v trávě pod jabloní. –
Tulák chudý sám
štěstí přeji vám.
Ach, od prahu předsíně
teskný zrak se dívá!
O čem sní se dívčině,
má koťátko na klíně,
to si odpočívá?
Či je to jen dítě chudé,
jež můj pozdrav těšit bude
jako pták, jenž květině
v tmavé rokli zpívá?
Kvítku bez rosy,
pověz mi, kdo jsi!
To tě práce udřela
z rána do večera?
Což ti matka umřela,
7
či tvé oči zastřela
v dětství bída šerá?
Ztratila’s už potmě věnec,
či jsi chudý nalezenec
bez strážného anděla,
nemanželská dcera?
Z dětských očí tvých
odletěl již smích?
Vstávej, vykloň obličej,
ukaž lokty bílé,
zástěrku si urovnej,
u dveří se neskrývej,
moje dítě milé!
Bílé květy střemcha střásá,
tklivě teskní sedmikrása,
podívej se, podívej,
jde-li štěstí chvíle!
Či chceš lásce snad
vzdor svůj ukázat?
Přileť, ptáče, přines blíž
světlo svého těla!
Proč se ani nezardíš,
neusměješ, nemluvíš,
než bys pověděla,
že ti v srdci touha vzkřikla,
z růží prsů duše vzlykla,
jako by se v ohni již
dívčí nahost chvěla?
8
Slavík volá již,
snad se nebojíš?
Ručku tvou ti vezmu sám,
jest tak dětská, tichá,
jako láska, která nám,
bosým, chudým sirotám,
čistou krásou dýchá.
Jak ti prsy touhou vstaly,
jako by se růže smály!
Ukaž oči! Hoří tam
lásky tklivá pýcha?
Přitul se, ať vím,
že jí věřit smím!
Přitul se, ať uvěří
čistá duše tělu;
Záhy se již sešeří,
jak se slib tvých kadeří
tiskne k tvému čelu!
Vypravuj mi, drahé robě,
o svém chlebě, o chudobě,
o svém koutku u dveří,
dnes ať sám ti stelu!
Dej mi z duše pít
chudoby své třpyt!
Dívenko má přemilá,
sluší ti tvé šaty!
Sama jsi je ušila,
9
střevíčky si koupila,
netlačí tě paty?
To jsi jistě časně vstala,
košilku si kroužkovala!
Knoflíčky jsi ztratila?
Nech je rozepjaty!
A co ještě máš
že se usmíváš?
To se růže rozvila
na tvém srdci v máji?
Kůzlátka jsi zbloudilá
za košilkou ukryla
a teď usínají?
Ukaž, mají-li už růžky?
Tiskneš si je do podušky?
Což se kvítka spanilá
studem zardívají?
Počkej, k poupěti
ptáče přiletí!
Díky Bohu za milost,
za tvé ponížení,
za tvou tesknou spanilost,
za tvé mládí, za lítost,
že již lásky není,
za to, že jsi služkou lidí,
že tvé oči bolest vidí,
že jsem přišel, chudý host,
po tvé práci denní
10
a teď závidím
jasným očím tvým!
Vane večer ze zahrad,
květy lásky voní,
vede cesta podle vrat,
vedla jiné tisíckrát,
pojďme také po ní!
S něhou bídy rdít se budem
skryté krásy nahým studem.
Láska žebrá. Pojď jí dát!
Anděl Páně zvoní.
Ach jak pěkně jdeš!
Těšíš ty se též?
Za to, že tvé nožky jdou
jako radost chvátá
s vírou srdce přečistou,
chtěl bych stisknout duši tvou,
panenko má zlatá!
Zrodila se v kvítí rosa,
pojď, má panenko, pojď bosa!
Voní louka samotou
tichem lásky jata –
jak se těší již,
až se unavíš!
Voní trávy teskný dech,
pojď, má duše, ke mně!
Pomodli se, chvíli nech
11
moje slzy na ústech,
láska čeká jemně!
Anděl strážný neodletí,
tiše hlídá svoje děti,
jako matka ve květech
ustele nám země.
Co to září z hvězd?
Ach, to láska jest!
Z dívčích šatů chudobných
tklivá krása těla
jako by se rukou tvých,
třebas tvrdých, zemdlených,
tichou září skvěla!
Dej mi zlíbat svoje dlaně,
položím svou duši na ně,
krev i slzy dej mi z nichnich –
Duše, co bys chtěla?
Kvítku samoty,
jsem chud jako ty!
Co bych chtěl ti povědět!
Chudým noc je krátká –
Do krásy tvých mladých let
schoulil by se Boží svět
jako do poupátka.
Tělo štíhléštíhlé, nožky čilé,
to jsi vyšla z růže bílé?
Z ráje směla’s odletět?
Nezavřela’s vrátka?
12
A teď vzpomínáš,
kde byl domov náš?
Štíhlá jsi a bělostná
jak stud Boží krásy!
Z očí přečistého dna
stoupá víra milostná,
sladce zdvihá řasy –
Kolikrát si, moje milá,
kříž růžence políbila,
že tvých rtů čest radostná
blaženost svou hlásí?
Růže spanilá,
zač jsi prosila?
Krátký je tvůj dívčí šat,
nožky pod ním září –
Nemusíš se zardívat,
kadeřemi zakrývat
úsměv dětských tváří!
V očí lůžka pod tvé čelo
srdce mé by volat chtělo,
chce-li jim však úsměv dát,
štěstí, stud jej zmaří.
Oči klesnou níž
a ty zvítězíš!
Což se budu styděti
dívčích nožek malých?
Měl by stud můj hleděti
13
jak v postýlce dítěti
z očí rozespalých?
Ukaž, kvítku, v noční rose,
zlaté oči, nožky bosé,
ať víš, jak se k poupěti
sladce tiskne kalich!
Šípek volá k nám,
rozběhněm se tam!
Ale počkej, louka již
celá zarosena!
Sukénku si přidržíš,
vykasat ji nemusíš,
vždyť je nad kolena,
ale střevíčků je skodaškoda,
ublížila by jim voda –
ráno šaty vyžehlíš
ticha jako pěna – –
Zuj si křápky, zuj,
zlatý kvítku můj!
Ponesu tě na rukou,
jak z tvých údů sněží!
Přikloň ke mně hlavu svou,
ať nám srdce zatlukou,
dobře se ti leží?
Jako z kmene větví krása
mládí tvé mi z rukou jásá,
jako tmou když hlubokou
záře blesku běží.
14
Ach, a nikdy již
zpět se nevrátíš!
Navždy budu štěstí sen
hlídat u tvé hlavy,
nikdy se nám lásky den
parnem bídy unaven
večer nezastaví!
Nevěř, že už lásky není,
nejsme, nejsme opuštěni,
v ráji bosé děti jen
zasnoubení slaví!
Bídy pláč i čest
spolu budem nést.
Což bych mohl jíti dál,
když jsem zahléd’ tebe,
když mou duši zavolal
z tichých očí sirot žal,
které láska zebe?
Duše chodí, kudy chodí,
ale víru nazahodínezahodí,
jak by žebrák nepoznal
žebrající nebe!
Jsem chud jako ty,
kvítku samoty!
Radost srdce přikryjí
malé dívčí dlaně;
chceš mou radost? Chytni ji
15
do svých prsů lilií,
ať tě líbá na ně!
Tiše na květ rosa padá,
panenko má, máš mne ráda?
Snů již květ se rozvíjí,
bdí jen anděl Páně –
Ztiš se, ptáče, ztiš,
děti, spěte již!
16