ROBKA
Včera jsem měl kaši z prosa
k večeřivečeři –
nemihla se myška bosá
v zášeří,
klika sotva zašeptala,
když má panenka už stála
sama u dveří.
Nevěděl jsem v první chvíli,
spím-li snad,
oči se mi zatemnily,
kam je dát?
Nízké stěny, černé trámy,
co je mi to, když jsme sami,
proč se musím bát?
Pyšná jak snop zlatých klasů
pšenice,
nese mládí, nese krásu,
co mi chce?
Bosá píseň čaruje mi,
bojím se jí, hledím k zemi
v koutě světnice.
Za sukni a u zástěrky
do koutků
připjala si luční šperky
45
kohoutků,
košilka je navoněna
štěstím krásy, dechem sena,
drží na poutku.
Okna malá, začernalá,
nizoučká,
snad by políbit se dala
na očka!
Srdce moje, co pak je ti –
nad horami hvězda letí,
ach, ta nepočká!
Chceš snad snopy nakládati
na půdu?
Vždyť je večer! Chceš už spáti?
Nepůjdu!
Povříslem tě svážu, chytím,
i s tvou sukní, i s tvým kvítím,
ptát se nebudu!
Ach ne, hochu, já se chtěla
podívat,
zda bych už si duchnu měla
povlékat,
ty máš teplou kaši, hochu,
jak to voní! Hlad mám trochu,
mohl bys mi dát?
46
Je to kaše z kukuřice,
vezmi si!
Tady upadla mi lžíce
do mísy,
utři si ji, nehleď jinam,
nic lepšího nad ústy nám
nikde nevisí!
Dám ti vody, moje zlato,
chceš-li pít,
chtěl bych na ústa tě za to
políbit,
ať bys mne už spolkla s kaší – –
Lžíci zdvihla, už mne straší:
Sedni, budeš bit!
Drž mi duchnu za cíp tady
na krátko!
káže, obráceno zády,
děvčátko,
svléká duchnu pruhovanou,
svěží povlak voní stranou
pro mé poupátko.
Hvězdička se při té práci
směje nám,
k oknu od lípy se vrací,
já ji znám!
47
Ráda by se dočkat chtěla,
umím-li ti stáhnout s těla
košilku tvou sám!
Mateřídouška ti dýchá
z košilky,
usměj se,se jak růže tichá
z postýlky!
Na uvadlé kvítí z věnce
pošle jitro mé panence
zlaté motýlky.
Proč jen musím žasnout tiše
před tebou,
když jak nahá hvězda v pýše
běžíš tmou!
Zdvihni oči a já klesnu
šťasten, že tvá krása ve snu
září nade mnou!
48