POHÁDKA
V chladné jitřní slávě
chudobky už v trávě
u cest na kraji
chudým pro ozdobu
vstávají;
děvčátka v tu dobu
k Božímu jdou hrobu,
s hor se smutek snes’,
Velký pátek právě
máme dnes.
Šlo též děvče s nimi
kroky bázlivými,
smutně, nesměle,
nikdy nebývalo
v kostele.
Otčenáš neznalo,
zeptati se bálo,
k Bohu štkalo jen,
když byl slovy zlými
urážen.
Křížem neumělo
poznamenat čelo,
jenom věnečkem
zdobívalo Paní
s chlapečkem;
59
nebálo se ani
tichou dívčí dlaní
obraz pohladit,
když své touze chtělo
ulevit.
Vešlo do kostela,
duše se mu chvěla,
s bázní u dveří
skrčilo se tiše
v zášeří;
a tu nad ním s výše
jako vichr dýše
zpěv i varhan hlas,
světla zahořela,
stín se třás’.
Všichni Boha prosí,
almužnu Mu nosí,
v koutku dítě jen
teskně všecko vidí
jako sen!
předPřed očima lidí
za bídu se stydí,
zkouší u prahu,
zda by dodalo si
odvahu.
Kleká na kolena,
očka rozsvícená
60
k místu upírá,
kde Spasitel pro ni
umírá;
potom hlavu kloní,
studem slzy roní,
že nic nenese,
celá zahanbená
chvěje se.
Proč jsem chtěla jíti,
když jsem se modliti
nenaučila!
Jak jsem, Kriste Pane,
zpozdilá!
Počkám snad, až vstane,
k Matce milované
zas se navrátí,
kde jen mám jim kvítí
trhati?
Lidé odcházeli,
jen se ohlíželi
od bran do stínu
na neznámou, cizí
dívčinu;
poslední už mizí.
V chrámě se uklízí,
neboť umřel Pán,
stan Mu otevřeli
dokořán.
61
A když zavírali,
dívala se zdáli
teskně na oltář –
Jak tu zasvitla jí
bledá tvář!
Oltář umývají,
kostel zametají,
ach, což z lásky snad
by jí nenechali
pomáhat?
V radosti té chvíle
po špičkách šla čile
přímo k zábradlí,
kbelík ručky její
popadly;
štěstí chvělo se jí
v dětském obličeji,
hadr ždímala,
krása v duši bílé
dřímala.
Opírá se dlaní
jako květ na stráni
o smočenou zem,
drhne před milostným
obrazem.
A tu s přeradostným
průvodem bělostným
tiše vstoupila
62
sama nebes Paní
spanilá.
A hle! Svatou Zitu!
V rajské cti své třpytu
praví k Marii:
Chceš, já ti to kvítí
ukryji?
Chci ji povýšiti,
bude se mnou mýti
mísy ve škopku,
prosím daruj mi tu
chudobku!
Ale nebes Paní
dívala se na ni
v tichém úsměvu
a všem pannám bylo
do zpěvu:
Mne přec navštívilo,
Synu mému zbylo
v hrobě k radosti,
Sám ať si ji chrání,
pohostí!
Všechny se teď radí,
ale co tu vadí!
S putnou k východu
myčka spěchá znova
pro vodu.
63
Ale tu ji schová
líčka liliová
někdo na klíně,
tmavé vlásky hladí
dívčině:
Sedmikrásko malá,
kam bys utíkala,
vždyť jsi v ráji už,
jako anděl bosý
zde nám služ!
Andílkové nosí
tobě z kvítků rosy,
z očí slzičky,
bys nám umývala
hvězdičky!
64
OBSAH
Panenky5
Děvečka7
Družička17
Pod okny21
Pradlenka25
Pod lesem28
Žnečka32
Ukolébavka34
Nad potokem39
Pasačka43
Robka45
Setkání49
Myčka52
Pohádka59
[65]
Tato kniha vyšla
v 1000 výtiscích s titulní kresbou
a v 60 číslovaných výtiscích
na ručním papíře
s leptem a v úpravě
V. H. Brunnera
jako prvý svazek edice
AMETYST,
kterou vydává Jan Beránek
a expeduje A. Tvrdý
v Praze,
Spálená ulice.
Vytiskla
Průmyslová tiskárna v Praze.
[67]
AUTOR VYDAL
Svatý Jiří Triptych 1915.
Cikánčina smrt 1916.
Jarmark života 1916.
Ot. Březina
(spolu se studií Dra. J. Staňka) 1918.
Na horách 1919.
Tři dukáty 1919.
Cestou domů 1919.
List k českým básníkům 1919.
Svatý Vojtěch 1921.
Nejvyšší naděje 1921.
Obrazy 1922.
Tři troníčky 1923.
Překlad
Sv. Terezie: Výkřiky duše k Bohu 1919.
V tisku:
Gotická růže.
E: mk; 2005
[68]