PO SEDMI LETECH

PO SEDMI LETECH K. Hl.
Váš hrob je pustý. Ale vaše verše oblibu našly. Citují se. Jste mrtev! Mrtev. Vaše verše je nyní vhodno citovat. Byli jsme cizí. Hudbu vašich rytmů jsem cítil. Ale jejich obsah odlehlý byl mi. Jinou měl jsem cestu. Kdys byl jste mrtev. Šel jsem na pohřeb. Pohřeb byl smutný. Četa Sokolů šla. Šest literátů, čtvrt zlá bídy, fabrik. Mrtvola smutná. Psal jsem o tom kdysi. Prach na cestě byl. Slunce červnové. Sem v restauraci vešli jsme pak večer. Červnový večer... Zde jsme tehda dleli. Zahrada tatáž. Nic se nezměnilo, vše jak ten večer po pohřbu. Pro příští číslo verše tehdy sbíral redaktor. A že nepřines’ jich nikdo, sentimentalita mne jala a já jsem tenkrát verše psal. 216 Snad nechápal jsem dobře. Cizí my byli si. Jen cosi u vás zvučí nějakým tónem plaché něhy, již moje mladost mívala. O žluté růži psal jsem tenkrát, o Manon, o všem, co nám lhalo, a v dvacíti jak bývá letech, přešel jsem vposled na sebe. Hrob váš byl pustý. Vaše verše oblibu našly, dříve vysmívané. By mohli se bít mrtvým živí, tož počaly se citovat... *** Dnes zas tu sedím. Hovor dozněl. Sám sedím tu. A v samotě té vzpomínky intensivně rostou na červnový ten dávný den – Nějaká růže z dálek voní, nějaké rytmy z dálek slyšet, a vše má tóny plaché něhy, již naše mladost mívala. A všechen smutek přešlých časů a všechno farizejství doby 217 se vytrvale v mysl vtírá, když říkám si Váš smutný verš. Co vyprchalo z naší touhy? Co do prázdna se vytratilo? Revolty vaše došly sankce, ubohý, plachý poeto! Jste oblíben u vážných lidí vy vzbouřený a nesmířený, vy vysmívaný, poraněný! Co vyprchalo z mladosti? Plynové světlo teskně hoří, kroky zní kolem, matné hlasy. Sním: vidím vaši siluetu, ubohý, plachý poeto! Úspěchy máme. Davy hlučí. O naše knihy prou se lidé. Sním: vidím vaši siluetu, ubohý, plachý poeto! A nevím, jaká je to hořkost, a nevím, proč bych protestoval. A nevím, co tak hrdlo svírá. Oh dobře, že už nejste živ! 22. 6. 1905.
218