LÁSKA
[13]
Ať se lásky růže bílá
samot krásou rozsvítila,
až šla Boží záře z ní,
ať se ctí své krásy chvěla
jako nevěsta, když s čela
věnec snímá svatební,
ať jí bázně úsměv tichý,
Boží stud či vzlykot pýchy
z očí hrozil výpadem,
na tvář hvězd ať šat s ní padal,
když jí anděl smrti vkládal
na čelo svůj diadem,
ať se v bídě, ať se v prachu
v sladkosti své chvěla strachu,
bloudíc kalným soumrakem,
že se před ní srdce chvělo,
jak zvon ze sna zaúpělo
zasaženo zázrakem,
15
ať jí plála kolem hlavy
květů bolesti a slávy
krása nepřemožená,
že rty v modlitbě se ptají,
jaká při setkání v ráji
bude lásky odměna,
ať jí smrt je mostem zlatým
k Božím andělům a svatým,
Bůh ať sám jí spěje vstříc – –
Bože, co je srdci mému,
že tak teskno, teskno je mu,
že chce víc, ach, že chce víc!
[16]