POD LESEM

POD LESEM
Pod lesem u skály řeka se kroutí, vážky se usmály na slunci v proutí, poplavu za nimi – co jen to radí mi vylézti ven, usednouti na kámen? Co se to zachvělo, co se mi zdálo? Nebe se zardělo, radostí štkalo jak růže na klíně bělostné dívčině, ach, už to mám! Kde se vzalo děvče tam? Směje se lučina, třpytí se řeka, zdvihla se dívčina, na koho čeká? 36 Tiše se zardívá, polibky zakrývá od andílků, mokrou svléká košilku. Ach, moje děvčátko vykoupalo se, svítí jak poupátko v májové rose, nahá a spanilá v růži se rozvila, musím k ní jít, nožky bosé políbit! Ach, hochu bázlivý, chtěl bys to kvítí? Ta se ti podiví, musíš tam jíti k zlatému poupěti honem, než vklouzne ti do punčošky, chyť ji, chyť ji za nožky! Po křídlech motýlku co to kde sahá? 37 Pustila košilku panenka nahá, sotva ji upustí, chytne ji do hrsti, hochu, teď skoč! Proč se zdráhá srdce, proč? Teď už mne spatřila, studem se chvěje, kadeře spustila do obličeje, jak muška do růže schovat se nemůže, ale kde jsem? Co se děje v srdci mém? To se již usmívá červánek ranní, nahý klín zakrývá bázlivou dlaní, prsů květ zardělý paže jí sevřely, teď už bych snad směl se na ni podívat? 38 Ach ne, jen dlaněmi očí stud skryla! Pověz jen, co je mi, panenko bílá? Oči jsou nejčistší, láska v nich nejtišší, nejkrásnější, tou mne, milá, zkonejší! 39