SETKÁNÍ
Přivřenými vraty
dívčí úsměv zlatý
na mne zavolal,
když jsem na ulici
ráno stál.
Honem, co mám říci
růži volající,
jedno slůvko jen,
než ukáže paty:
Dobrý den!
Ach, ta dívčí zrada!
Jak se radost mladá
celá zarděla,
než mi rychle vrata
zavřela!
Hledím jen, jak chvátá
panenka má zlatá,
jako přikován,
ticho na mne padá
ze všech stran –
Motýlku, chceš za ní
o hodině ranní
47
vletět do oken,
pokoušej ji, sveď ji,
ať jde ven!
Ach, vždyť oknem hledí,
za záclonkou sedí,
udýchala se –
dítě, neví ani
o kráse!
Ale odpoledne
o hodině jedné
stál jsem u vchodu,
chodila děvčátka
pro vodu;
klapla tiše vrátka,
chvilka je to krátká,
ale, jaký strach,
kdo se rdí a bledne –
oba, ach!
Čistá, nastrojena,
v šatech pod kolena,
tichá jako sen
šla mi před očima
z chodby ven;
ach, což je mi zima
před očima tvýma,
jsou nám, růže má,
48
srdce uzamčena
oběma?
Jak ses odvrátila,
když tvá líčka bílá
plála červánkem,
když jsi měla jíti
se džbánkem!
Za střevíček chytí
tebe, moje kvítí,
aspoň úsměv můj,
panenko má milá,
nevzdoruj!
To se tiše smějí
zlatá očka její,
když se potají
jak fialky z rosy
dívají?
To tak sladce prosí
stud, jejž v líčku nosí
v růžích z opálu,
než pláč rozchvěje ji
pomalu?
To jí zahořela
hvězda prostřed čela,
až jsem tajil dech?
49
Růže zlatolistá
ve vlasech?
Hvězdičko má čistá,
nehýbej se z místa,
nebo utec, jdi,
jen se ještě celá
rozjasni!
50