CESTA DO FRYDLANTU

Jaroslav Durych

CESTA DO FRYDLANTU
1
Slunce bilo do kamení, v ohni nebe stálo, bledým květům v omámení jedu nalévalo. Střely světel nad olšemi bodaly a rvaly, mrtví skrytí v puklé zemi znovu umírali. Věčnost prahla na nebesích, v srdci stesk byl těžký, zahynuly písně v lesích, chromý čas šel pěšky. Němou tísní závrať léta nohy podrážela, vůní ztraceného světa lípa zaúpěla. Kulhá čas, ať úzkost běží – co to oči vábí – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 104
2
Ticho lesů neumělo úzkost zapuditi, jenom čas své chromé tělo chladil v rose kvítí. Žhavým nebem chmury táhly nad umdlenou pouští, rybník jako přízrak náhlý zatřpytil se v houští. Obloha tam nahlížela jako do zrcadla, jako by tam panně s čela zlatá hvězda spadla. Rákosí se rozesmálo, zavoněl dech máty, z dívčích tváří světlo plálo, zazvonil smích zlatý. Milosrdná vůně trávy vstupovala v chřípí – čím se jiskřil pohled žhavý, čím to štkal dech lípy? 105
3
Pole sirá, pole holá, louky pokosené, zašlé jaro marně volá srdce unavené. Louka marně rozkvetla by, úsměv marně touží, zašla snivá píseň žabí jako voda v louži. Vždyť se čas už zdvih a běží – co to oči vábí – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 106