ONDŘEJNÍK

Jaroslav Durych

ONDŘEJNÍK
1
Stezka se prudce kroutila, hořela země celá, zmije se tiše ukryla, tráva se nezachvěla. Padalo nebe únavou, uvadla vůně v květu, uhasl ostříž nad hlavou, žárem snad shořel v letu. Smrky se mdlobě vzpíraly, bez jitra den se zrodil, osleplou touhu do dáli chromý pes stesku vodil. Marná jest krása obzoru, z výsosti slunce volá, stezka se kroutí nahoru a stráň je strmá, holá. 107 2
Tiše zakvílelo smrčí na vrcholu, od severu táhl milosrdný chlad, jiným směrem zase čas se valil dolů, pod nový zas obzor stesk svůj oheň klad. Po odraných lesích od Hukvald šly stíny, jako sešlý hřbitov stál bor setmělý, osudu a lásky chmurné zříceniny v hrdé pýše žalu skrýt se nesměly. V parách tonul východ, jih se tavil vedrem, cudným tichem bídy počal sever štkát, jako by sta srdcí v bídy hradu štědrém chtěla ve své lásce hrob mi přichystat. 108 Z mlčící trávy zářil květ, náprstník čekal snivý, tak čeká láska na pohled, zázraku se tak diví. Zlatá zář květů skloněných úzkostí lásky zbledla, jako by náhle duše v nich milenku spící zhlédla, jako by v mdlobě zradily cudný slib věrně daný, střežit sen lásky spanilý, tajný stesk bílé panny. Z mlčící trávy zářil květ, náprstník skvěl se bledý, tak jako den, jenž uvidět dá lásku naposledy. 109

Básně v knize Osamělé květy: