LÁSKA

LÁSKA
Ať se lásky růže bílá samot krásou rozsvítila, až šla Boží záře z ní, ať se ctí své krásy chvěla jako nevěsta, když s čela věnec snímá svatební, ať jí bázně úsměv tichý, Boží stud či vzlykot pýchy z očí hrozil výpadem, na tvář hvězd ať šat z ní padal, když jí anděl smrti vkládal na čelo svůj diadém, ať se v bídě, ať se v prachu v sladkosti své chvěla strachu, bloudíc kalným soumrakem, že se před ní srdce chvělo, jak zvon ze sna zaúpělo zasaženo zázrakem, ať jí plála kolem hlavy květů bolesti a slávy krása nepřemožená, 117 že rty v modlitbě se ptají, jaká při setkání v ráji bude lásky odměna, ať jí smrt je mostem zlatým k Božím andělům a svatým, Bůh ať sám jí spěje vstříc – Bože, co je srdci mému, že tak teskno, teskno je mu, že chce víc, ach, že chce víc! 118