HLEDÁNÍ
Ráj země zíral k ráji hvězd,
ráj hvězd v stan duše nahlížel,
zda přišla zpět už z tajných cest,
kam smrti stín jen za ní šel.
A duše nešla. V paměti
snad vlast už se jí zatměla,
když nepoznána v zajetí
k rtům bídy své rty skláněla,
kde mlčky mezi žebráky
dar bolesti své přijala,
a radost, bloudíc s oblaky,
jí neznala, jí neznala.
A přišel čas, ach, přišel čas,
kdy příchod lásky zářil v tmě,
a její hlas se bázní třás:
Ó, kde jsi ty, jež patříš mně!
Tu ve hvězd zlatých zrcadlech
div panenské se krásy skvěl
jak úsměv Boží lásky v snech,
až touhy stesk jí záviděl.
119
Smrt, plná cti, a Boží stud
ji lásce vedly do cesty.
Ó ty, jenž sám zde stojíš chud,
hleď do tváře své nevěsty!
Ó Bože, duše pravila,
ach, jak jí mohu žádati!
Tak vznešená a spanilá
v prach poráží mě závratí!
Ó krásná, duše pravila,
když touze mé jsi slávou hvězd,
ach, pověz ty mi, spanilá,
co tvojí touze krásou jest?
A ta se v studu bázlivém
jak chudoby čest zarděla:
To před zrozením v srdci mém
smrt sedmi klíči zavřela!
Tu pohled duše smrti pad
v zrak hrobový, v zrak ledový.
Ach, marno živým se jí ptát,
ta ani mrtvým nepoví!
A touha duše přešla již
svůj bludný kořen v chvíli té –
120
Ó smrti, jež mě provázíš,
ó hvězdy mé, proč mlčíte?
Když z dáli jen se díváte
a nedáte mi znamení,
ať krása, kterou skrýváte,
jak slza zmizí v prameni!
Ó Bože, duše pravila,
smrt mlčí, němé jsou rty hvězd;
když cesta v tmě se ztratila,
zjev Sám, co Tobě krásou jest!
Ať smrt div lásky nejsladší
jak tajemství své zakrývá –
co její jest, mně nestačí,
jsem žárliva, jsem žárliva!
Jen nad čím Tys v Své lásce žas,
tím hořet chci v Tvém plameni!
Vždyť za jediný blesk těch krás
v Své ruce máš mé spasení!
121