NA MONTSERRATĚ

NA MONTSERRATĚ
Ó kráso hvězd a snů, jež z výší nebeských k mé duše zrcadlu jsi obrátila tvář, jíž z doupat vylákán mé touhy stesk se zdvih jak oči slepcovy, když patří na oltář, ó, nech, ať duše má Tvou slzou milosti jak ticho nejhlubší zní před úsvitem dne, ať jako jitřenka štká žhoucí tichostí, když slunce v touze své ji z dálky zahlédne! Tvá záře v život můj, květ chudý za plotem, jak v srdce rubínu žár touhy nalila, a zmaten slávou Tvou a hvězd Tvých jásotem zřít k Tobě jsem se bál, ó Růže spanilá! Hlas touhy, při němž ráj se z dálek ozývá, jas ohně, před nímž blesk je stínem ve mraku, žár snů, v nichž k duši lká hvězd nahost bázlivá, to vše, ó Královno, jsi dala žebráku! Den po dni zapadal a v nedočkavosti můj zrak se od Tvých hvězd k snům země odvracel a dar Tvůj zázračný v své rajské žhavosti jak pohaněný stud z ran duše krvácel – Tvůj olej v lampě své jsem nevysvítil sám, 124 v prach země lil jsem jej slep k dnů svých soumraku a smrtí vyděšen teď s hrůzou vzpomínám, co Ty, ó Královno, jsi dala žebráku! Ó Kráso nejsladší a nejčistotnější, již v touze nejvyšší sám Bůh skryl ve svůj stín, Tvé milosrdenství mou bázeň konejší, ach, nelze před Tebou se skrýti do hlubin! Ať hrůzou němoty už zadušený hlas by k strážcům zoufalství jen sípěl do brány, i z očí ďáblových by odrážel se jas Tvé všudypřítomné a svaté ochrany! Ó Kráso nejvyšší, ó Růže přesvatá, již Duch skryl v stínu svém a na trůn hvězd ji zdvih, ó nebes Královno, od Boha pojatá, jenž zhlédl slávu svou v Tvých očích přečistých, hle, co mi zbývá teď, když stesk mě hnal až sem, kde v chrámu prostřed hor k nám shlížíš s oltáře, než jít, jak slepý jde, jenž cítí s úžasem, že náhle z temnot svých Ti hledí do tváře! Ó svatá! Nechtělas, by Tvojí pod střechou má bída svíjela se v bezútěšnosti! Mou bytost sklonila jsi rajskou útěchou, mým slzám dalas mír své sladké věčnosti. Ó, vzpomeň, Královno, že k Tvému obrazu jak středem andělů jsem přiblížil se též, 125 to dbal snad anděl můj tak Tvého rozkazu – ach, zda též v smrti mé si na mne vzpomeneš? Chceš sama, Královno, bych oči zdvih a vstal? Tvůj pohled přikázal mé bázni mlčení – Tvůj závoj posvátný jsem do své ruky vzal, bych celé duše své v něm dusil úpění. Ó ráji! Což Ti též smím na tvář pohlédnout a blažen chváliti Tvou krásu slzami, jichž sladkým bohatstvím mou odměňuješ pouť? Ó Kráso nejčistší, smiluj se nanad námi!