VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ

VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ
Vévodo české země, jenž s mečem v srdci od brány chrámu již tisíc let pohlížíš na svůj lid! Nač se ptají tvé vznešené oči, zářící smrtí a nesmrtelností? Zda můžeš se svými Čechy poznati nepřátele své? Co odpovídá smrt otázce té a co jí odpovídá věčnost? Nebeské jest dvorstvo krásné, kde ty jsi knížetem stále, jako jsi byl mezi námi, kníže náš! Ach, ty, jehož krev nás umývá dosud jak oheň jasný, utěš smutné, odžeň vše zlé! 127 Statečný reku, jenž holou dlaní zbraň nepříteli vykrucuješ z ruky a sám za nás hyneš, jen Ty, Ty jsi dědic České země! 1929
128 EDIČNÍ POZNÁMKA
Výbor z básní Jaroslava Durycha zahrnuje netištěné verše, jejichž strojopisné opisy má autorův syn Václav Durych, dvě básně publikované pouze časopisecky, dvě básně z rukopisu Žebráckých písní uloženého v Literárním archívu Památníku národního písemnictví, které autor nezařadil do žádného vydání, a především verše vydané knižně. Netištěné básně jsou jednak v oddílu nazvaném Juvenilie (patří tam i Česká balada, která výbor otevírá; se závěrečnou parafrází svatováclavského chorálu tvoří rámec antologie), jednak v oddílu nazvaném Básně nezařazené do sbírek. Juvenilie jsou ze souboru, který Durych nabídl podle dochovaného strojopisného opisu 7. 2. 1902 měsíčníku Květy; 16. 2. zaslal ještě dodatek. Za oběma opisy dopisů následuje třináct básní rozdělených autorovým rukopisným vpiskem do tří očíslovaných částí (1–6,1–3,1–4). V obou průvodních dopisech Durych žádá, aby jeho verše, budou-li uveřejněny, byly označeny pseudonymem Kamil Mařík, protože je „dosud studujícím na gymnáziu příbramském“. Otištěna nebyla žádná z básní, neví se, zda mu redakce odpověděla. Z těchto třinácti básní tiskne náš výbor čtyři. Z oddílu Básně nezařazené do sbírek jsou vybrány z osmi dochovaných čtyři. Kromě toho se zachovaly dvě básně zařazené původně do rukopisu Panenek (Pekařka; Tulačka), které nejsou v žádném vydání. Totéž platí o dvou básních ze Žebráckých písní (U oběšeného psa; Vstanem, bratři, vstanem) – ty tiskneme a zařazujeme je na místo, kde byly v ru- 129 kopise. Rukopisy obou sbírek jsou uloženy v LA PNP. Dvě z osmi básní nezařazených do sbírek byly otištěny časopisecky: Romance (Cesta, roč. 7, 1925, č. 1) a Vévodo české země (Lidové noviny 28. 9.1929 – báseň byla napsána k svatováclavskému miléniu), jedna je variací básně Spíte, hvozdy temné ze Žebráckých písní (jmenuje se Na úsměvy krásy, odlišná je 1. a 3. strofa, 2. je téměř identická). Tato skutečnost, časopisecký otisk Romance roku 1925 a charakter básní nás vedly k tomu, že jsme tři ze čtyř vybraných básní zařadili mezi Žebrácké písně a Beskydy; soudíme, že vznikly na konci první poloviny dvacátých let. Verše vydané knižně: Cikánčina smrt vyšla poprvé roku 1916, podruhé roku 1925 spolu s lyrickoepickou básní Laň a panna pod společným názvem Balady, s autorovými komentáři o jejich vzniku a výtvarným doprovodem Arnošta Hrabala. Panenky vyšly roku 1923, druhé vydání roku 1927 s kresbami Josefa Šímy, 3. vydání roku 1928. O Šímových kresbách napsal František Šmejkal ve své monografii Josef Šíma (1988, s. 93): Podvojnost „charakterizuje i Durychovu sbírku básní Panenky, kde už alternují jenom zasněné duchovní tváře se subtilními dívčími torzy, provázenými květy ztracené nevinnosti. Zde je ovšem oddělené zobrazení hlavy a trupu zcela v souladu s Durychovou koncepcí duality duše a těla, svědomí a hříchu atd.“ – Žebrácké písně byly vydány samostatně jen jednou (1925), stejně tak Beskydy (1926).Čtyři uvedené knížky vyšly pohromadě roku 1930 pod titulem Básně jako V. sv. Spisů J. D., pod stejným názvem vyšly roku 1940 v Melantrichu jako 16. sv. Spisů J. D. (v tiráži mylně označené jako 3. vydání, jde o 2. vydání). Sbírka Té Nejkrásnější byla poprvé vydána roku 1929 (vyzdobena Arnoštem Hrabalem), podruhé 1931, potřetí spo- 130 lečně s rozsáhlou básni Eva (1. vyd. 1928) ve Vyšehradě roku 1948. Základem naší edice je druhé vydání Básní z roku 1940 a třetí vydání sbírky Té Nejkrásnější z roku 1948. Srovnána byla všechna předchozí vydání i rukopisy a časopisecké otisky uložené v LA PNP. Cikánčina smrt měla v prvních třech vydáních 34 strof, ve vydání z roku 1940 jich autor vyřadil 12 (tj. 108 veršů). Jinak došlo jen k drobným úpravám, z nichž tři považujeme za omyly: v 17. strofě opravujeme jak oblaky pod nebem jdou místo oblaka (podle všech předchozích vydání); v 18. strofě za svou lásku líbeznou místo láskou (podle 1. a 2. vyd.); ve 22. strofě roztoužen jest krásou tvou místo je (podle 1. a 2. vyd. a v souladu se stejným veršem v 1. strofě). – Sbírka Panenky má v 1. a v 2. vyd. čtrnáct čísel, ve 3. vyd. třináct čísel, ve 4.–5. (Básně 1930, 1940) dvanáct. (V korektuře 1. vyd. vyřadil autor dvě básně: Pekařka, Tulačka; rukopis tedy měl šestnáct básní.) Pro naši antologii jich přebíráme osm. Vyřadili jsme básně Družička, Pod okny, Nad potokem, Pohádka. I zde docházelo k redukcím. Ze zařazených čísel se to týká básní Děvečka (1. vyd. 23 strof, Básně 1930 – 15, Básně 1940 – 11), Pradlenka (8, 8, 6), Pod lesem (10, 10, 9), Robka (13, 13, 9). Na několika místech autor zasáhl roku 1940 i do znění básní. Nepřebíráme úpravu v 1. strofě básně Děvečka, kterou považujeme za nešťastně „umravňující“: co si chtějí pošeptat vracíme podle všech předchozích vydání na co si chtějí ukázat. – Sbírka Žebrácké písně je ve všech vydáních rozdělena na dvě části. První má dvanáct čísel, druhá (začíná básní Ve jménu Otce) osm. Z první části vynecháváme básně Líto jest mi, mé děvčátko a Chudým, kteří mne neznají (přidáváme, jak už řečeno, U oběšeného psa), z druhé části Kdy- 131 bych byl chud jak perla na dně moře a Nepůjdu domů (naopak přidáváme Vstanem, bratři, vstanem). Označení oddílů rušíme, zdá se nám dnes pro čtenáře nepodstatné. Do této sbírky autor nezasahoval, pouze v básni Do zkřehlých pískali jsme hrstí škrtl už ve vydání z roku 1930 jednotři čtyřverší. – Beskydy mají ve všech vydáních deset básní (nezařazujeme: Smrk, Západ, Svaté Anně, Vlasti), Té Nejkrásnější šest (vynecháváme Touze, Vyslyšení). Antologie je připravena podle platných edičních zásad. Z méně obvyklých jevů upozorňujeme na tyto: Ponecháváme pomlku ve funkci tečky, kterou nedoplňujeme, a velká písmena, kde mají význam úcty: hvězdo Boží; co Ty, ó Královno, jsi dala žebráku (v básni Na Montserratě je toto psaní nejednotné, vyrovnáváme je ve prospěch velkého písmena). Nerušíme genitiv záporový. Předložku s neopravujeme na z tam, kde je nositelem zvukové kvality, a kde navíc jde o jasný směr s povrchu (copánek s hlavy kles; s čela věnec snímá svatební; stáhnout s těla apod.). Opravujeme jasné omyly gramatické (Kolikrát jsi, moje milá, / Boží ráj už navštívila – ve všech vydáních je si) a interpunkční. V. J.
132 ZAPOMENUTÝ BÁSNÍK
Snaha vymazat Durychovo jméno z české literatury začala záhy po květnu 1945, kdy se odehrál pokus obžalovat tohoto zásadového katolíka z kolaborace. Důkazy chyběly, a tak se rozpoutala alespoň nenávistná kampaň vedená Kulturní politikou E. F. Buriana. Na to navázal únorový puč a dílo této mimořádné osobnosti zmizelo z dějin domácího písemnictví na téměř celé půlstoletí. Výjimkou z pravidla bylo vydání mála starších prací (Sedmikráska, Tři dukáty, Tři troníčky a Kouzelná lampa) a kolem roku 1968 triptychu novel Rekviem, románů Bloudění, Masopust, Píseň o růži a dosud nevydaných próz Tam, Duše a hvězda, Boží duha. Přitom má tento autor na svém kontě sedm románů, řadu vynikajících povídek, osm vzácných knih vzpomínkových a cestopisných, sedm titulů básnických, trojici nepříliš zdařilých divadelních her a bezpočet esejů, úvah a článků především o umění a náboženství. Český čtenář, pokud nemá římské vydání z Křesťanské akademie, zná jen první díl mohutné tetralogie Služebníci neužiteční, který vyšel před více než padesáti lety... Durychovy knihy, vydávané především Ladislavem Kuncířem a Melantrichem (v obou nakladatelstvích vyšly jeho neúplné spisy), jsou k nedosažení, o vybraných spisech není ani slechu. Konečně snad vyjde výbor z jeho povídek, vzpomínky a cestopisy zůstávají stranou zájmu, ačkoliv jeho vidění Německa, Španělska, Říma a domova je čímsi podstatné: vedle Čapkových obrázků-pohlednic jde u Durycha o stopy pout- 133 níka, snažícího se dobrat duchovní podstaty kraje a země. Stejně tak jeho knihy memoárového charakteru: Okamžiky z válečných let, Vzpomínky z mládí a poslední jeho práce, dosud nevydaný Kouzelný kočár, kronika rodu od 17. století až po práh autorovy smrti, proložená vzpomínkami. Víc než překvapivé by bylo vydání podstatného výboru z jeho esejů, úvah a článků, z nichž mnohé jsou zaklety na stránkách časopisů a novin. To, o čem svědčí jeho próza, verše (ale i dramata), je zde pojmenováno bez syžetové a metaforické transformace: je to formulováno krásným jazykem s přesností lékařského diagnostika. Vydání výboru z této větve Durychovy tvorby je navýsost časové. Ukázalo by, jak se znovu vracíme poučeni-nepoučeni těžkým půlstoletím tam, kde Durychovi bylo jasno nejen v letech třicátých, ale už dvacátých. Nový vstup Jaroslava Durycha do literatury a do současného života je potřebný a nutný. Je jedním z těch, kdo dokazují, že dějiny českého písemnictví 20. století byly jiné, než jak bylo dosud sugerováno. Durychovo místo je mezi nezastupitelnými tvůrci – ostatně řada kritiků to poznala, když psala o Durychových knihách v době jejich prvních vydání.
Jaroslav Durych se narodil 2. prosince 1886 v Hradci Králové ze starého turnovského rodu brusičů drahokamů. Jeho příbuzným byl obrozenský slavista Václav Fortunát Durych. Otec Václav (zemřel 1897) byl regionálním novinářem, autorem cestopisných črt a jednoho dramatu, starší bratr Václav (zemřel 1912) psal verše a překládal z francouzské literatury. Gymnázium začal studovat Jaroslav Durych v Hradci Krá- 134 lové, od sekundy byl žákem gymnázia v Příbrami, kde maturoval roku 1906. Jako vojenský stipendista absolvoval roku 1913 lékařskou fakultu v Praze, na vojně sloužil v Tyrolích a ve Vídni, za války byl v Korutanech, na haličské frontě, v Brucku-Királyhidě a nakonec v Kremži na Dunaji. Po krátkém intermezzu v Přerově působil jako vojenský lékař v Užhorodě, Praze, Olomouci (tam 1923–1936) a znovu v Praze do roku 1938 v hodnosti podplukovníka, po válce krátký čas jako civilní lékař. Zemřel v Praze 7. dubna 1962. Život Durychův má několik určujících mezníků, jeho osobnost několik vyhraněných rysů. Především to je smrt matky v jeho necelých šesti letech. Traduje se, že byla mimořádně krásná. Čtyři sirotci se rozešli po příbuzných, Jaroslav žil do dvanácti let u strýce, úředníka na panství hraběte Harracha v Libčanech u Hradce Králové. Babička z otcovy strany si přála, aby se stal knězem. Zdá se, že toto nesplněné přání nese v sobě Durych jako stigma. Jeho víra nemá klerikální příchuť, naopak je často v opozici k církevní hierarchii a v politice ke katolické lidové straně. Přitom vnáší do literatury jako u nás nikdo před ním a nikdo po něm katolickou ortodoxii a nesmlouvavý tón, který často předčí i okruh lidí kolem Staré Říše, s níž se nakonec rozejde. Netýká se to pouze jeho publicistiky a esejistiky (Gotická růže, Ejhle člověk, Naděje katolictví v zemích českých, Láska k vlasti, Utěšitel nejlepší, Váhy života a umění, Češství v Evropě, Katechismus práce aj.), hlubokou vírou je prodchnuto i jeho dílo dramatické, básnické, prozaické: hry o svatém Vojtěchu a svatém Václavu, sbírky poezie (především Žebrácké písně, Té Nejkrásnější, poéma Eva), valdštejnská trilogie Bloudění, nepříliš vyvedený román Paní Anežka Berková, novela Děti, líčící epizodu z Japonska 135 17. století, jazykově ambiciózní román z téhož věku Masopust, misionářská jezuitská tetralogie Služebníci neužiteční, kalendářově laděný příběh Duše a hvězda, mistrovská novela Boží duha, syžetově zakotvená v českém pohraničí po roce 1945, a řada povídek. Citelné napětí s církevní dogmatikou je u Durycha patrné ve vztahu k ženským postavám. Durych je umělec vášně, erotických poloh, připomínajících gotické zpodobování Matky Boží jako ideálu ženské tváře, barokní adoraci ženských tvarů i současnou poezii sociální, která je u něho transformována do křesťanského ideálu pokory a chudoby s oparem mystického zanícení, aniž by autor zanedbával smyslnou přitažlivost svých hrdinek. Takové jsou povídky z knih Tři dukáty a Tři troníčky, Sedmikráska a řada próz ze souborů Kouzelná lampa, Kdybych..., Tam a dalších, stejně jako z básnických sbírek (především z Panenek). Katolicita Durychova, daná rodovým dědictvím a výchovou, zesílila po válečných zkušenostech v počátcích nové republiky, kdy došlo v reakci na propojení církve s rakousko-uherskou monarchií k odklonu od víry a k založení církve československé. Tady začíná Durychova bojovná publicistika, která pro svá vyhraněná stanoviska naráží na všech stranách. Proto Durych zakládá vlastni časopisy Rozmach (1923–1927) a Akord (1928–1933). Ve třicátých letech se dokonce programově obrací především k literární práci nábožensko-popularizačního charakteru. Jedním ze základních rysů Durychovy osobnosti je niterná potřeba ironie (včetně sebeironie), sarkasmu, perzifláže. Tyto rysy jsou vlastní nejen jeho publicistice a esejistice, ale i četným komentářům k vlastnímu dílu. Durych rád píše o svém životě a tvorbě (Vzpomínky z mládí, Okamžiky z vá- 136 lečných let, Jak vykvetla Sedmikráska, Váhy života a umění aj.), a stejně vášnivě zaznamenává poutníkovy cesty určené tématem jeho prozaických děl: Plížení Německem, Valdštejnův kraj, Pouť do Španělska. Ty předcházejí Bloudění a tři mistrovské novely, básníkův chef-d’oeuvre: Kurýr, Budějovická louka, Valdice, spojené v druhém vydání názvem Rekviem. (Kritika je pojmenovala malá valdštejnská trilogie na rozdíl od velké valdštejnské trilogie, kterou je Bloudění.) Římská cesta předjímá Služebníky neužitečné. Jiným rysem Durychovy spisovatelské osobnosti je tíhnutí k naturalismu. Bývá to vysvětlováno jeho sklonem k baroknímu vidění světa. Jistě: většina jeho historických prací je z období baroka, proto je na místě styl s ornamentálními znaky, mistrovsky vyvedený v hutném triptychu Rekviem, nedoceněný v rytmizovaném Masopustu. Dnes nám může být vzdálená jistá rozkošatělost Bloudění, a především Služebníků neužitečných, kde je někdy naddimenzovaná, nezapomeňme však, že po rozvětvených kronikách Jiráskových jde o epiku litou do bronzu a tesanou do mramoru, řečeno se Šaldou. Jistý naturalismus, tak funkční například v novele Valdice, jde jistě i na konto zážitků lékaře z první světové války. Navíc Durychovo vidění není v jádře epické, ale spíš básnické a dramatické. Řada jeho malých povídek balancuje na hranici básní v próze, jeho smysl pro rytmus se prosazuje i v beletrii. (O funkci rytmu v české próze napsal nedávno vydané odborné pojednání.) Na okraj básnické sbírky Beskydy o sobě prozradil: „...nepatřím k žádné politické straně, k žádné literární skupině, k žádné generaci... jsem zkrátka člověk bez domova v každém smyslu slova. Vím jen, že jsem už stár [bylo mu čtyřicet! – lze to chápat jako autentický pocit stejně jako sebeironii; přesné 137 je konstatování osamocenosti: byl vždy solitér] a že jsem v mládí samotařil. Nevím, jsem-li básník či prozaik, a já se o to nestarám.“ Arne Novák, který systematicky sledoval Durychovu tvorbu, citoval tuto pasáž ve svém článku k spisovatelovým čtyřicetinám a dodal: „Ano, dojista básník – a to také všude v próze.“
Durych básník, tedy autor veršů, je dávno zapomenut. Jeho neúplné sebrané Básně vyšly naposled roku 1940, sedm let poté k nim přibyla poéma Eva, poprvé vydaná roku 1928, a sbírka Té Nejkrásnější, mladší o jeden rok. A přece to byla poezie, která stojí na samém počátku jeho spisovatelské dráhy. V únoru 1902 jako příbramský gymnazista posílá třináct básní do měsíčníku Květy. Žádná z nich nebyla otištěna, zda mu redakce odpověděla, se neví. Jistě, jde o začátečnické verše opřené o vlivy symbolisticko-dekadentní. Leč už v nich je patrný smysl pro řád poezie. Proto tu vedle sonetů nalezneme u nás téměř neznámý útvar středověké pastýřské poezie italské a francouzské renesanční poezie bukolické zvaný villanella, Hebrejskou píseň, antické ohlasy a také Českou baladu, která už má rysy barokně naturalistické a zároveň je svědectvím o živém vědomí českého osudu, jak je cítěn po počátku nového století. Když sestavoval Durych roku 1927 svá „bibliografická data“, uvedl jako první letopočet literární dráhy až rok 1915: „Moje vlastní činnost literární se začala v druhé polovině roku 1915 v Mantheu pod Plöckenským průsmykem v Korutanech. Tam byl z největší části napsán Jarmark života. [...] Kniha byla dokončena asi počátkem prosince 1915 v údolí Studynky, přítoku haličské Strypy. Tam také mezitím 138 od konce října do začátku prosince byla napsána asi tak první třetina Cikánčiny smrti.“ Dokončena byla koncem listopadu a počátkem prosince 1916. Mezitím napsal Durych první a druhý díl a první kapitolu třetího, posledního dílu své románové prvotiny Na horách, této směsi živlu pohádkového, bukolického a rytířského, oslavy duše, která vítězí na křížové cestě života nad jeho zmatky. V obsáhlém a zásadním komentáři ke vzniku baladické poémy Cikánčina smrt Durych píše: „Moje myšlení se dělo prózou, ať si sebevíce překypovala obrazy. Jediným živlem, který ve mně dovedl křísiti z posledních doutnajících uhlíků energii básnickou, byly ty sluchové dojmy z přírody, které se vyznačovaly jednotvárným a nepřetržitým rytmem: šumění stromů a vody, nárazy větru, ptačí zpěv. Pak analogické dojmy zrakové: nepřehledné řady stromů ve starých lesích, řady oblaků, řady horských vrcholků. Tyto věci působily na mne pouze svou mnohostí a svým opakováním. Byl-li jsem mezi těmito věcmi sám, zapomněv na svět a zapomenut od světa, podléhal jsem jejich nekonečnému rytmu. Tyto věci by ovšem nikdy nebyly daly vzniknout básni. To, co z nich pojala a utvořila moje obrazotvornost, bylo zase majetkem prózy. V básnickém směru působily na mne tyto věci pouze svým rytmem, mocným, nezapomenutelným a dotěrným. Odpozoroval jsem, že tento rytmus není strnulý, že má své úlisnosti a takřka nadsmyslnou naivitu, která mnohdy překvapuje a vzrušuje svou úchvatnou jemností. Také pěší chození přinášelo podobné popudy. Tisíceré, zdánlivě automatické kroky po silnicích, březích a lesních stezkách, neustále připomínající živý, nevyhladitelný a neúprosný rytmus. Tak jsem se stal ne-li zajatcem, tož aspoň neklidným dlužníkem tohoto rytmu.“ Konkrétní impulsy, které se proměnily v bá- 139 seň, klade autor do roku 1907 (cesta z Příbrami přes Valdek a Hořovice na Zbiroh a odtud přes Svatou Dobrotivou zpět), 1909 (zážitek z krčského lesa); a dále přes další cesty ke třem skutečnostem: kdesi četl „pojednání o zpracování tématu, jak panna tuší uprostřed lesa blízkost smrti, načež přijede jezdec a zabije ji, v písni české, moravské a slovácké“; oblíbil si slovácké písně a všímal si jejich obsahu i melodií; vrátil se k Erbenovi a Čelakovskému. „Byla to reakce po studiu západních literatur. Od té doby se datuje moje neobmezená úcta k Erbenovi. Zároveň jsem pochopil cenu trocheje a český básnický živel naší půdy. Tehdy jsem se pokoušel o několik písní, z nichž dva fragmenty jsou pojaty v dílo Na horách.“ Durych popisuje podrobně, jak vznikly první sloky a za jakých podmínek v Cikánčině smrti po roce pokračoval, chápaje ji jako „doslov“ k prozaickému Jarmarku života. Obsáhle hovoří o rytmických možnostech češtiny („jest netoliko přízvuk slabičný, ale existuje také přízvuk slovní, veršový, obrazový, větný a slokový“) soudě, že „lidská řeč je orchestr nesčetných neznámých nástrojů“. Cikánčina smrt je lyrickoepická romantická balada, odkazující nejen k Erbenovi a Čelakovskému, ale také k Máchovi, jehož uhrančivá scenérie dýchá z Durychovy dynamické krajinomalby. Není však básní romantismu 19. století, je v ní něco, co známe z Dykovy Milé sedmi loupežníků (vyšla 1906): smrtí křtěný šerosvit lesa, dialogický ráz básně, osudový ženský úděl a intelektuální nadhled, který posunuje baladický romantický ráz do polohy novoklasicistní literatury. Devítiveršová sloka je svázána osmislabičným veršem ve dvou kvartetech se střídavým rýmem a korunována devátým veršem; jeho rým odpovídá verši druhému a čtvrtému. I tím je vedena k dominantně mélickému vyznění, jehož je 140 navíc dosahováno zvukovou partiturou veršů organizovaných především na variabilitě stejných samohlásek. Podobnou strukturu má i další baladická báseň Laň a panna, která vznikla roku 1925; úmysl napsat ji datuje Durych rokem 1910. S Cikánčinou smrtí tvoří diptych a autor ji považuje za další epilog své prozaické prvotiny Jarmark života. Však také tyto básně vydal pohromadě pod názvem Balady (1925; tam první vydání Laně a panny). Lyrickoepické portréty Panenky vycházejí s letopočtem 1923, tedy téhož roku jako Tři troníčky, které navazují na Tři dukáty (1919). Oba prozaické triptychy rovněž portrétují prosté dívky – v tom dobře korespondují s Panenkami. Jejich hrdinky zastihujeme na louce, u lesa, na poli, u potoka, v nuzných domovech. Je to pohled odlišný od tradiční proletářské literatury včetně sociální poezie (ale i prózy) 19. století. Postavy Durychových Panenek jsou fyzicky krásné, eroticky žádoucí, zároveň však mají citlivou duši. Cítíme v nich odlesk neposkvrněnosti rajské, jsou to sestry Evy před pádem. Stejně jako zmíněné prózy nebo pozdější rozlehlá povídka Sedmikráska (1925) jsou uměleckým ztvárněním autorových názorů z jeho esejů. V jednom z nich (Tajemství dívčí krásy, Gotická růže, 1923) autor napsal: „Dívčí krása jest nám viditelnou tradicí ztraceného ráje, viditelnou, nezmarnou a aspoň zčásti srozumitelnou, ač mnoho jejích znaků bude zrakům a srdcím lidským nerozluštitelno nejspíše asi až do skonání věků. Proto v ní hledáme klíče ke všem tajemstvím duševním i duchovním a oporu všech svých nadějí a všeho, čím chceme získati bezpečnost o slávě ráje opět nabytého.“ I Panenky jsou silně ovlivněny lidovou poezií, jejich prostota má rysy klasičnosti. Přitom formální veršová struktura 141 Panenek je velmi bohatá a proměnná. Durych volil různá strofická schémata tak, aby svou odlišnou múzičností korespondovala s tématem básně, s charakterem daného portrétu. Krátké verše, nejednou čtyřslabičné, vyvolávají dojem říkánkovitosti, zpěvnosti, posílené přirozeně znějícími rýmy. Ve své době byly Panenky vysoko ceněny, po prvním vydání následovala záhy dvě další. Vznik třetí básnické knihy Žebrácké písně (1925) se kryje s obdobím Durychovy útočné publicistiky z období Rozmachu. Dvě básně Žebráckých písní byly napsány už roku 1918, jedna roku 1922, řada jich byla časopisecky publikována roku 1924. Durych v nich uplatnil v plné míře svou ironii, sarkasmus, některé mají ráz satirický, jiné jsou políčkem do tváře nechápajících. Nejednou si nad nimi připomeneme někdejší satiry a sarkasmy Dykovy, blasfemického Gellnera stejně jako noblesní ironii Otokara Fischera. Básně jsou opět bohatě zvukově instrumentovány, jejich lyrismus je proti líbeznosti Panenek hořký, trpký a jedovatý, autor neváhá použít naturalistický slovník, obnažující realitu z pohledu, jaký v tom čase nemá v české poezii obdoby. Básník rozdělil knihu na dvě části. V té druhé chtěl hnus a opovržení prvního oddílu vyvážit notou duchovní, toužil dostat se od smutku a bolesti, které znějí v podtextu jeho útočných kaskád, do paprsků proudících z pootevřených bran ráje. Tato poloha je však jednak méně „čitelná“ (Durych to zřejmé sám cítil, když napsal, že některé básně Žebráckých písní jsou určeny „pro Čechy vůbec“ – myšlena jsou nepochybně čísla prvního oddílu –, jiné „vlastně jenom pro katolíky“, což se týká jasně oddílu druhého), jednak některé básně působí poněkud apodikticky a apriorně; proti spontaneitě umně zakleté do artistního verše stojí jistá strojenost 142 ústící do říkánkovitosti, která je monotónní, protože bez jiskry posvěcení lidovou poezií a bez samozřejmosti inspirační. Jde o básně vůle. Jádro Žebráckých písní však neztratilo svou sílu uměleckou včetně adresnosti jejich někdy až žlučovitého útoku. Neztratilo ji proto, že i my se právem můžeme považovat za tuláky a žebráky těchto šerosvitných litanických výkřiků, onoho zpěvu ze dna duše, který nám připomíná lidskou malost, chybí-li jí úběžník transcendentna. Především v úvodní básni další sbírky Beskydy (1926) se Durych ještě víc upnul k formální stránce, k textu jako partituře zvukové. Byť jeho komentáře mají často zavádějící tón a jejich ironie je na rozdíl od publicistických textů jemná a někdy těžko rozeznatelná, skoro se chce v tomto případě věřit jeho margináliím doslova: „Mne ještě baví rozdíly akcentů slabik polohou dlouhých, já ještě sním o jakýchsi stopách čtyřslabičných čili tetrapodech a myslím si, že takovými kočičinami zachráním svou dekadentskou poezii od zaslouženého zániku. [...] Když si tedy ten rytmus jakžtakž vyposlouchám, vím, že už mám vyhráno; nevím ještě, o čem budu psát [tady buďme s vírou autorovi opatrní], ale vím, mám-li sklenici na pivo, že do ní přijde pivo; pak přijde druhé poslouchání. Rytmus, to jest jako střih čili fazóna dívčích šatů; pak třeba se rozhodovati o barvě šatů; v mém případě o barvě slov. To už je trochu delikátnější a vždycky se to nedaří. Ale aspoň pro začátek sloky je třeba vědět, ne jaká budou slova a obsah, ale jaká bude intonace a průvodní kolorit. Asi tak, jako by se to nepsalo slovy, nýbrž notami. A pak teprve jako poslední věc se pro to hledají slova, trpká slova, poněvadž řeč jich má tak málo a nemá tolik takových slov, aby se nám do každého rytmicko-melodického sché- 143 matu hodila. [...] Je tedy čtvero čekání neboli číhání: na rytmus, na barvu, na obsah a na jednotlivá slova; možná že jsou napřed slova a pak teprve obsah jako věc poslední; možná že tyto dvě věci se také chytají zároveň.“ Z tohoto komentáře je slyšet Durychova oblíbeného autora E. A. Poea; a jsou to také premisy, které nejsou vzdálené poetismu. Sama poezie Durychova poetistická není, jen některé prvky – třeba smysl pro slovní hru, náznak asociačního principu – lze chápat jako souznějící s tímto literárním směrem. I z autorova komentáře se může zdát, že tvářnosti líbezných i tajemných moravských hor zůstává Durych cosi dlužen – myslel si to například Arne Novák. Může však jít také o nedorozumění: Durychovy Beskydy nepřipomínají tradiční krajinomalbu, jsou spíš barokizujícím zpěvem vyprovokovaným chůzí beskydskými vrchy, zpěvem, který je odposlouchán z duchovní podstaty těchto hor. A je tu slyšet i ohlas žebrácké hole sbírky předchozí. Nebo také předzpěv další sbírky Té Nejkrásnější, z níž vyzařuje paprsek ráje jaksi naplno, což je dáno tématem: je jím Matka Boží. Beskydy připomínají Durychovy cestopisy: i tyto básně jsou poutí, která touží slyšet duši kraje. Navíc tu (stejně jako třeba v Romanci) má zvláštní místo smrt, včetně mrtvých zvířat. Je podobna té, kterou známe z Durychových expresionisticky laděných próz, aniž však rezignuje na prvky výrazně naturalistické. Sbírka Té Nejkrásnější (1929) a cyklická poéma Eva (1928) jsou poezií ryze náboženskou. Ani Durych se nevyhnul úskalím ideologie. Především Eva je poněkud didaktická, rozvleklá, její veršové schéma se stává monotónním. Lépe dopadly básně sbírky Té Nejkrásnější, byť právě tu je třeba litovat, že se Durych odklonil od inspirace lidovou 144 poezií; přitom se nabízela návaznost na barokní náboženskou lyriku a písňovou tvorbu. Monumentální je litanická píseň Na Montserratě. Inspirací byl Durychovi osobní zážitek, který navíc přetvořil do jedné z nejjímavějších kapitol druhého dílu Bloudění, do pouti Andělky. V Bloudění zazní na čtyřech místech po dvou verších katalánsko-provensálská óda na černou Matku Boží. Durych v básni Na Montserratě nepřejímá přívlastky dávné litanické písně, jeho zpěv má ráz výslovně subjektivního prožitku. Je to báseň-modlitba vyvěrající z pokorného srdce poutníkova. Parafráze svatováclavského chorálu napsaná k svatováclavskému miléniu v záři 1929, v níž autor rezignuje na rým a nahrazuje jej vznosnou rytmickou kadencí, je labutí písní Durycha básníka. Zasloužil se o to roku 1931 Albert Vyskočil svou zdrcující kritikou Durychových veršů. Durych mu slíbil, že už nebude psát poezii. A svůj slib dodržel. Vyskočil tehdy vzal na milost z celé básnické tvorby Durychovy jen montserratskou modlitbu. I k ní však přidal kuriózní dovětek: „Vtírá se nám však otázka jiná: zdali toto vítězství šedesáti veršů básně Na Montserratě neúměrně nevyčerpalo síly prozaikovy, jež směřovaly k vrcholům ještě vyšším?“ Pravdu neměl Vyskočil, ale Šalda, který na okraj prvního souborného vydání básní (1930) napsal: „Je dosti špatných básní a ještě více špatných veršů v Durychovi, ale není v nich snad básní a veršů zbytečných: verš je zde Durychovi nutností, a tyto básně veršem nejsou jeho vedlejší dekorativná možnost, pouhý náhodný letorost, nýbrž skutečný peň jeho tvořivé bytosti.“
VLADIMÍR JUSTL
145 OBSAH
Česká balada7
JUVENILIE
Noci11 Já ve snu v květech lůny spal12 Hebrejská píseň13
CIKÁNČINA SMRT (1916)15
PANENKY (1923)
Panenky27 Děvečka29 Pradlenka34 Pod lesem36 Žnečka40 Pasačka42 Robka44 Setkání47
ŽEBRÁCKÉ PÍSNĚ (1925)
Sebral jsem svých pět švestek53 Básníku, básníku55 Na mne jsi se neusmála57 Šváby jsem tloukl v noci59 Jde krajinou chudou61 147 Co to z mlhy v dáli63 Děťátko čtyrleté64 U oběšeného psa66 Z úkrytu kvílí koroptev68 Spíte, hvozdy temné70 Krásná byla její hlava72 Ve jménu Otce73 Kdybys byla slepá75 Vy, kteří přijdete76 Jak úsměv poupěte77 Do zkřehlých pískali jsme hrstí78 Vstanem, bratři, vstanem81 Staré tajemství82
BÁSNĚ NEZAŘAZENÉ DO SBÍREK
Temná noc85 Kam jdeš tak sám88 Romance90
BESKYDY (1926)
Hřbitov na Borové99 Ráj103 Cesta do Frydlantu104 Ondřejník107 Zmije110 Beskydy111
148 TÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ (1929)
Láska117 Hledání119 Vánoční122 Na Montserratě124
Vévodo české země (1929)127
Ediční poznámka129 Zapomenutý básník (doslov Vladimíra Justla)133
[149] KVĚTY POEZIE Svazek 177
JAROSLAV DURYCH OSAMĚLÉ KVĚTY
Vybral, uspořádal, edičně připravil, doslov a ediční poznámku napsal Vladimír Justl. Vazbu a titulní list navrhla Sylvie Vodáková. Grafická úprava a technická redakce Vladimír Vácha. Vydala Mladá fronta jako svou 5448. publikaci. Odpovědná redaktorka Jaroslava Jiskrová. Výtvarný redaktor Pavel Sivko. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s., Husova 1881. 152 stran. První vydání. Praha 1993. 13/43 23-024-93
Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta – odbyt knih Chlumova 10, 130 00 Praha 3
E: mk; 2005 [151]