DĚVEČKA

DĚVEČKA
Volá večer ze zahrad, u zídky bez voní, běží cesta podle vrat, vedla tak již tisíckrát, milenci jdou po ní; věří její bílé kráse, s něhou máje tají v hlase, co si chtějí pošeptat v trávě pod jabloní. – Tulák chudý sám štěstí přeji vám. Ach, od prahu předsíně teskný zrak se dívá! O čem sní se dívčině, má koťátko na klíně, to si odpočívá? Či je to jen dítě chudé, jež můj pozdrav těšit bude 23 jako pták, jenž květině v tmavé rokli zpívá? Kvítku bez rosy, pověz mimi, kdo jsi! Vstávej, vykloň obličej, ukaž lokty bílé, zástěrku si urovnej, u dveří se neskrývej, moje dítě milé! Bílé květy střemcha střásá, tklivě teskní sedmikrása, podívej se, podívej, jde-li štěstí chvíle! Či chceš lásce snad vzdor svůj ukázat? Přines, duše, přines blíž růži svého těla! Proč se ani nezardíš, neusměješ, nemluvíš, než bys pověděla, že ti v srdci touha vzkřikla, z poupat prsů duše vzlykla, jako by se v ohni již mocí lásky chvěla? 24 Slavík volá již, snad se nebojíš? Vane večer ze zahrad, květy lásky voní, vede cesta podle vrat, vedla jiné tisíckrát, pojďme také po ní! S něhou bídy rdít se budem skryté krásy tichým studem. Láska žebrá. Co jí dát! Anděl Páně zvoní. Ach jak pěkně jdeš! Těšíš ty se též? Za to, že tvé nožky jdoujdou, jako radost chvátá s vírou srdce přečistou, chtěl bych stisknout duši tvou, panenko má zlatá! Zrodila se v kvítí rosa, pojď, má panenko, pojď bosa! Voní louka samotou tichem lásky jata – jak se těší již, až se unavíš! 25 Voní trávy teskný dech, pojď, má duše, ke mně! V tichu štěstí chvíli nech moje slzy na ústech, láska čeká jemně! Anděl strážný neodletí, tiše hlídá svoje děti, jako matka ve květech ustele nám země. Kvítku samoty, jsem chud jako ty! Co bych chtěl ti povědět! Chudým noc je krátká – Do krásy tvých mladých let schoulil by se Boží svět jako do poupátka. Tělo štíhlé, nožky čilé, to jsi vyšla z růže bílé? Z ráje směla’s odletět? Nezavřela’s vrátka? A teď vzpomínáš, kde byl domov náš? Štíhlá jsi a bělostná jak stud Boží krásy! 26 Z očí přečistého dna stoupá víra milostná, sladce zdvíhá řasy – Kolikrát sijsi, moje milá, Boží ráj už navštívila, že tvých rtů čest radostná blaženost svou hlásí? Růže spanilá, zač jsi prosila? Krátký je tvůj dívčí šat, nožky pod ním září – Nemusíš se zardívat, kadeřemi zakrývat úsměv dětských tváří! V očí lůžka pod tvé čelo srdce mé by volat chtělo, chce-li jim však úsměv dát, štěstí stud jej zmaří. Oči klesnou níž a ty zvítězíš! Radost srdce přikryjí malé dívčí dlaně; chceš mou radost? Chytni ji do svých prsů lilií, 27 ať tě líbá na ně! Tiše na květ rosa padá, panenko má, máš mě ráda? Snů již květ se rozvíjí, bdí jen anděl Páně – Ztiš se, ptáče, ztiš, děti, spěte již! 28