ROBKA

ROBKA
Včera jsem měl kaši z prosa k večeři – nemihla se myška bosá v zášeří, klika sotva zašeptala, když má panenka už stála sama u dveří. Nevěděl jsem v první chvíli, spím-li snad, oči se mi zatemnily, kam je dát? Nízké stěny, černé trámy, co je mi to, když jsme sami, proč se musím bát? Pyšná jak snop zlatých klasů pšenice, nese mládí, nese krásu, co mi chce? 51 Bosá píseň čaruje mi, bojím se jí, hledím k zemi v koutě světnice. Za sukni a u zástěrky do koutků připjala si luční šperky kohoutků, košilka je navoněna štěstím krásy, dechem sena, drží na poutku. Okna malá, začernalá, nizoučká, snad by políbit se dala na očka! Srdce moje, co pak je ti – nad horami hvězda letí, ach, ta nepočká! Chceš snad snopy nakládati na půdu? Vždyť je večer! Chceš už spáti? Nepůjdu! Povříslem tě svážu, chytím, i s tvou sukní, i s tvým kvítím, ptát se nebudu! 52 Drž mi duchnu za cíp tady na krátko! káže, obráceno zády, děvčátko, svléká duchnu pruhovanou, svěží povlak voní stranou pro mé poupátko. Hvězdička se při té práci směje nám, k oknu od lípy se vrací, já ji znám! Ráda by se dočkat chtěla, umím-li ti stáhnout s těla košilku tvou sám! Ale proč jen žasnu tiše nad tebou, když jak zlatá hvězda v pýše záříš tmou! Zdvihni oči a já klesnu šťasten, že tvá krása ve snu září nade mnou! 53