POHÁDKA

POHÁDKA
V chladné jitřní slávě chudobky už v trávě u cest na kraji chudým pro ozdobu vstávají; děvčátka v tu dobu k Božímu jdou hrobu, s hor se smutek snes’, Velký pátek právě máme dnes. Šlo též děvče s nimi kroky bázlivými, smutně, nesměle, nikdy nebývalo v kostele. Otčenáš neznalo, zeptati se bálo, 58 k Bohu štkalo jen, když byl slovy zlými urážen. Křížem neumělo poznamenat čelo, jenom věnečkem zdobívalo Paní s chlapečkem; nebálo se ani tichou dívčí dlaní, obraz pohladit, když svou něhu chtělo prozradit. Kleká na kolena, očka rozsvícená k místu upírá, kde Spasitel pro ni umírá; potom hlavu kloní, studem slzy roní, že nic nenese, celá zahanbená chvěje se. 59 Lidé odcházeli, jen se ohlíželi od bran do stínu na neznámou, cizí dívčinu; poslední už mizí, v chrámě se uklízí, neboť umřel Pán, stan Mu otevřeli dokořán. A když zavírali, dívala se zdáli teskně na oltář – Jak tu zasvitla jí bledá tvář! Oltář umývají, kostel zametají, ach, což z lásky snad by ji nenechali pomáhat? V radosti té chvíle po špičkách šla čile přímo k zábradlí, 60 kbelík ručky její popadly; štěstí chvělo se jí v dětském obličeji, hadr ždímala, krása v duši bílé dřímala. Opírá se dlaní jako květ na stráni o smočenou zem, drhne před milostným obrazem. A tu s přeradostným průvodem bělostným tiše vstoupila sama nebes Paní spanilá. A hle! Svatou Zitu! V rajské cti své třpytu praví k Marii: Chceš, já ti to kvítí ukryji? Chci ji povýšiti, bude se mnou mýti 61 mísy ve škopku, prosím, daruj mi tu chudobku! Ale nebes Paní dívala se na ni v tichém úsměvu a všem pannám bylo do zpěvu: Mne přec navštívilo, Synu mému zbylo v hrobě k radosti, Sám ať si ji chrání, pohostí! Všechny se teď radí, ale co tu vadí! S putnou k východu myčka spěchá znova pro vodu. Ale tu jí schová líčka liliová někdo na klíně, tmavé vlásky hladí dívčině: 62 Sedmikrásko malá, kam bys utíkala, vždyť jsi v ráji už, jako anděl bosý zde nám služ! Andílkové nosí tobě z kvítků rosy, z očí slzičky, bys nám umývala hvězdičky! 63