DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ

DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ
Děťátko čtyrleté na schodech spalo, nehřál ho ani pes; na hadrech dítěte jíní mdle plálo, copánek s hlavy kles’. Na mrtvém nároží zpustly již stíny pod němou svítilnou. Mrtví se položí do chladné hlíny, ale kde živí jsou? Děťátko nevinné, chudičké, bledé, koho bych měl se ptát, kam ta noc odplyne, kam ta noc vede – musím tě nechat spát. 80 Do srdce, do kostí pronikne zima, abys ji poznalo, aby ses v úzkosti očima svýma živých už neptalo. Aby ses nebálo hrozeb a vytí, bloudění pustinou, aby sis připjalo krvavé kvítí pro lásku jedinou. Slzičko studená, děťátko bledé, kdepak ty bloudíváš? Cesta je značena, po ní tě vede anděl tvůj, anděl náš! 81