Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV

Jaroslav Durych

Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV
Z úkrytu kvílí koroptev, veverka na strom vyskočila, únavou v uších šumí krev, zima jest tichá a bílá. V posvátné lesů mlčení tajemná cesta divně svítí, mocné jest její vábení po ní jen jíti a jíti. Přes černé hvozdy za obzor podle zdí hřbitovů a sadů, přes pekla nížin, smutek hor, nedbati žízně a hladu. Nedbati hlasů, písní, hvězd, stesku a touhy, která tíží, nedat se ničím z toho svést, cokoliv v očích se vzhlíží. 82 Přes touhu jít a přes lásku na samý vrchol víry vkročit, pro čest stálosti o sázku s nadějí do hlubin skočit. Zhynuli, kdo šli přede mnou, svedeni touto cestou klamnou? Lidé i hvězdy po svém jdou, co na tom, jde-li kdo za mnou! 83