DO ZKŘEHLÝCH PÍSKALI JSME HRSTÍ
Do zkřehlých pískali jsme hrstí
ledacos jedním hlasem,
když zimní vítr proti srsti
krutě nám zadul časem.
Po krčmách, když jsme vzpomínali,
jak jsme celý rok žili,
jak býval dobrý kabát malý,
jak boty vodu pily,
v neplechách jsme si zazpívali,
hladoví, zpití, slepí,
jak se kde na nás děvky smály
a páchly vinné sklepy.
Všeljaké písně v dlouhém smutku
tak jako houby rostou,
na každou krčmu, holku, půtku
písničku máme sprostou.
109
Jenom náš osud nestál za to,
pro smích byl tuze schlíplý,
z děravých kapes ušlo zlato,
naděje hladem scíply.
Utekla leta. Někdy ještě
touha se v žilách vzbouzí
zazpívat za mrazu i deště,
komu? – Ach, noc se vzpouzí!
Poctiví zacpou obě uši
při našem pustém křiku,
snad se nám teď už zpívat sluší
jenom psům na chodníku.
Co nám je po tom! Kdo chceš, zab se,
je-li ti život k pláči!
Zlámanou kudlu kdo má v kapse,
ta mu přec ještě stačí.
Ale i kudla zasteskne si
na osud lstivý, podlý,
zbabělec na olši se věsí,
věrný se tajně modlí.
110
Neplechy zpívali jsme samé
až do škaredé středy.
Komu teď ještě zazpíváme
krásně a naposledy?
Oh, Ty víš předobře, jak rádo
na Tebe zapomíná
odraných vandráků Tvých stádo,
Matko Božského Syna!
Ale co máme, to Ti dáme,
nežli nám hlavy utnou,
přede dnem Tobě zazpíváme
vandráckou píseň smutnou.
Či,Či chceš snad slzy? – Těch jest málo,
chtěj i krev, té jest dosti,
by se lehčeji putovalo
tady i do věčnosti!
111